Špatně zaostřený západ slunce, prázdné židle a mrazení v Schindlerově továrně: Jak nás dostal Krakov
Zatímco první dvě části našeho krakovského deníku byly plné králů, architektury a občasných historických bizárů, závěr našeho prodlouženého víkendu nás hodil do úplně jiné, emočně syrové reality. A jsme zatraceně rádi, že jsme si tahle místa nechali až na úplný konec. Zanechají ve Vás totiž myšlenky, které z hlavy jen tak nevymažete.
Šmrncovní Kazimierz, shabby chic a druhá mohyla s grilem
Začali jsme ve čtvrti Kazimierz. Až do začátku druhé světové války to bylo největší centrum židovské kultury v Polsku, kde čtvrtinu celého města tvořili Židé. Dneska je to neuvěřitelně kontrastní místo. Na jedné straně kreativní, módní čtvrť plná nezávislých galerií, obchodů s vintage oblečením a designových barů ve stylu shabby chic, kde si dáváte drahé koktejly.
Na druhé straně na Vás zpoza každého rohu dýchá hluboká melancholie. V ulici Szeroka najdete hned pět synagog, včetně Staré synagogy ze 16. století nebo Vysoké synagogy, která dostala své jméno podle toho, že modlitební místnost byla kvůli bezpečnosti v patře nad obchody. Dnes už je neaktivní, bohoslužby se tu od dob holocaustu nekonají a dole sídlí knihkupectví. Hned vedle u synagogy Remuh stojí zeď, která je celá postavená z náhrobků zničených nacisty během války. Je to zvláštní pocit – držíte v ruce moderní kafe s oat-milk a koukáte na rozmlácenou historii jedné celé generace.
Abychom trochu rozptýlili to narůstající těžko na hrudi, popojeli jsme do čtvrti Podgórze k další záhadě: Krakova mohyla. Je to tajemný, 16 metrů vysoký kopec z 8. století, kde je podle legend pohřben samotný zakladatel města, král Krakus.
Krakova mohyla má sice historický význam, ale pro dnešní Krakovany má úplně jiné využití. Je to top místo, kde se lidé scházejí na menší párty, grilovačky a chvíle pohody. Chytli jsme tu naprosto dokonalý západ slunce, který barvil celé město do ruda. David se mě snažil vyfotit s tím romantickým horizontem v pozadí, ale dopadlo to klasicky jako v Římě – foťák zaostřil na nějaké stéblo trávy v popředí a ze mě zbyla jen rozmazaná šmouha. Umění v praxi, no.
Prázdné židle, lékárna statečných a expozice, kde se prostě pláče
Pak už jsme ale definitivně překročili hranici bývalého nacistického ghetta a smích nás přešel. První zastávkou bylo Náměstí Hrdinů Ghetta (Plac Bohaterskiego Getta). Právě odtud se v letech 1941–1943 organizovaly masové transporty Židů do vyhlazovacích táborů.
Dnes je celé náměstí osázené masivními bronzovými prázdnými židlemi. Je to neuvěřitelně dojemná a mrazivá street-artová instalace. Ty židle symbolizují nábytek, který po lidech zbyl na ulici, když je esesáci nahnali do dobytčáků. Každá ta prázdná židle křičí do prostoru prázdnotu, která po té čtvrti zbyla.
Přímo na rohu náměstí stojí Apteka Pod Orłem (Lékárna Pod Orlem). Během okupace ji provozoval Tadeusz Pankiewicz – jediný Polák, který odmítl ghetto opustit a vybojoval si u Němců povolení lékárnu provozovat přímo uvnitř uzavřené zóny. Stal se z ní tajný přístav: Pankiewicz a jeho personál tu pašovali jídlo, léky, padělané dokumenty a v noci tu schovávali lidi před gestapem. Dnes je z toho muzeum, které Vám ukáže, že lidskost a hrdinství nevymřely ani v tom největším pekle.
A pak přišlo absolutní finále: Schindlerova továrna (Fabryka Emalia Oskara Schindlera).
Musím na rovinu uznat, že z téhle expozice s názvem „Krakov za nacistické okupace 1939–1945“ Vám lidsky prostě nebude dobře. Zapomeňte na nudné vitríny s popiskami. Celé muzeum (45 výstavních místností) je navržené jako interaktivní, propracovaný labyrint. Procházíte se úzkými uličkami okupovaného města, slyšíte řev německých rozkazů, dusot holínek, stojíte v replikách těsných pokojů v ghettu a sledujete osudy lidí, které Oskar Schindler zachránil tím, že je zaměstnal ve své smaltovně.
Ta expozice má tak brutální emocionální sílu, že i přes ty neustálé davy turistů kolem sebe běžně potkáváte brečící lidi. Ta tíha tam doslova visí ve vzduchu a vtáhne Vás to tak hluboko, že když vyjdete ven, chvíli jen mlčky koukáte do země.
Spláchnutí reality
Když jsme tenhle náročný historický maraton zakončili, oba jsme cítili, že potřebujeme vnitřně trochu restartovat a spláchnout tu tíživou dávku historie. Zalezli jsme do zapadlého baru a dali si polskou klasiku – Soplicu. Lidi, tenhle ochucený polský alkohol (my dali oříškovou) je prostě čistá třída, která Vás okamžitě zahřeje a vrátí Vám barvu do tváří.
Krakov nás během těch několika dnů provedl od absolutní barokní nádhery a technických laserů pod zemí až po ta nejtemnější zákoutí lidské duše. Ušli jsme 46 kilometrů, zničili boty, vyvětrali peněženky, ale odvážíme si zážitky, které mají hloubku a smysl. Polsko je prostě pecka a Vy tam příště musíte vyrazit taky.
💡 Praktické okénko „Víte, že…?“
Náměstí s židlemi a Roman Polanski: Slavný režisér Roman Polanski krakovské ghetto jako malé dítě reálně zažil a podařilo se mu z něj v den jeho likvidace utéct přes díru v plotě. Když se náměstí v roce 2005 rekonstruovalo, instalace 33 velkých a 37 menších bronzových židlí byla inspirována právě i jeho vzpomínkami na to, jak na tomhle plácku po lidech zůstaly jen hromady opuštěného nábytku.
Oskar Schindler – hrdina, nebo spekulant?: Historici se dodnes přou, jaký vlastně Schindler byl. Na začátku války to byl klasický oportunista, člen NSDAP a špion, který přišel do Krakova na Židech hlavně vydělat peníze. Teprve když viděl brutalitu v ghettu a v koncentračním táboře Płaszów, otočil o 180 stupňů, začal uplácet nacistické pohlaváry a utratil celé své jmění, aby na svém slavném seznamu zachránil přes 1 200 lidských životů.
