Megalomanství u Dunaje, neogotický podvod a 60 párů bot, ze kterých mrazí: Jak nás dostala Budapešť
Zatímco první den v Pešti byl ve znamení divokých ruinových barů, high-tech SPA párty a omlácených Trabantů, druhá polovina naší budapešťské expedice nás zavedla na druhý břeh Dunaje. Zde, na kopcovité budínské straně, na Vás dýchne úplně jiná, aristokratická a monumentální atmosféra.
Připravte se na to, že Vaše lýtka dostanou v těch strmých uličkách brutálně zabrat, ale ty vizuální kontrasty a obří porce maďarské historie Vám spolehlivě vyrazí dech. Nahodili jsme s Davidem pevné boty, já zkontroloval, jestli nemám na obličeji otisk diskokoule z minulé noci, a vyrazili jsme dobýt zbytek maďarské metropole.
Královský hybrid a Rybářská bašta z Photoshopu
Naše nedělní tažení odstartoval Budínský hrad (Budavári Palota). Podobně jako náš Pražský hrad je to spíš obří komplex paláců a středověkého městečka, který trůní nad řekou. Hrad v historii mockrát lehl popelem a po druhé světové válce z něj zbyla v podstatě jen ohořelá kostra, takže interiéry jsou dneska moderně přestavěné, ale zvenku má ta stavba neskutečnou, hrdou sílu.
Kousek od hradu stojí Matyášův chrám, gotický klenot z 13. století s neuvěřitelně barevnou střechou z poštovních tašek, pojmenovaný po králi Matyáši Korvínovi. Probíhaly tu korunovace uherských králů a ten architektonický mix stylů Vás prostě baví.
Hned vedle chrámu se nachází Rybářská bašta (Halászbástya). Lidi, tohle místo vypadá, jako by ho někdo vystřihl z Disney pohádky nebo vygeneroval v tom nejlepším grafickém programu. Ty romantické neogotické a neorománské oblouky, věžičky a terasy jsou naprostý vizuální banger. Je odtud ten vůbec nejkrásnější výhled na Dunaj a protější budovu Parlamentu. Samozřejmě je tu hlavně masivní lidské mraveniště plné turistů s selfíčky, ale my si našli skvělou kavárnu přímo v opevnění, dali si kafe a víno a jen tiše zírali na tu nádheru pod námi. David mě tam nutil pózovat u každého kamenného okna, protože prý „to světlo skrz ty střílny hází skvělý vibe“. No, přežil jsem to bez ztráty foťáku, i když vítr nahoře foukal tak divoce, že z mých vlasů udělal za dvě vteřiny maďarskou puszta step.
První spánek nad Vislo-Dunajem a maďarská skromnost nade vše
Dolů k řece jsme se dostali přes ikonický Řetězový most (Széchenyi Lánchíd). Tento visutý krasavec z roku 1849 byl vůbec prvním pevným spojením mezi tehdy samostatnými městy Budou a Peští. Projektovali ho britští inženýři a jeho ocelové řetězy váží přes 5 000 tun! Most stráží obří kamenní lvi a pro Maďary je to absolutní národní symbol.
A pak jsme došli k němu. Budapeštský parlament (Országház).
Představte si budovu, která má 691 místností a patří mezi tři největší parlamenty na celé planetě. Když tuhle neogotickou megastavbu architekt Imre Steindl na konci 19. století navrhoval, nechal se slyšet, že nechtěl nic extravagantního, ale chtěl jen „skromně“ zachytit maďarský duch.
Maďarská skromnost v praxi: Fasádu zdobí 88 soch významných postav maďarské historie, spotřebovaly se na to desítky kilogramů čistého zlata a budova je tak obrovská, že vedle ní i britský Westminster vypadá jako chudý příbuzný. 👑🏛️
Když stojíte před tímto gigantickým palácem na břehu řeky, ta „skromnost“ Vás vyloženě praští do očí. Je to neuvěřitelně impozantní kousek architektury, který prostě nemá v Evropě konkurenci.
Železné boty, ze kterých mrazí, a maďarský Petřín bez lanovky
Jen kousek od té zlaté parlamentní nádhery nás ale čekal prudký emoční pád dolů. Přímo na nábřeží Dunaje leží 60 párů železných bot. Staré pánské polobotky, dámské lodičky, dětské botičky – všechny od lité z kovu a pevně spojené s betonem na břehu řeky.
Tento památník připomíná hrůzný masakr Židů za druhé světové války, které zde fašistické milice Šípových křížů donutily se zout a následně je bezmilostně postřílely přímo do chladných vln Dunaje. Stojíte tam v tom větru, koukáte na ty prázdné kovové dětské boty, do kterých lidé dávají svíčky a květiny, a v tu chvíli Vám spolehlivě zamrzne úsměv na rtech. Ta historie Vás tu prostě občas chytne pod krkem s obrovskou silou.
Abychom ty myšlenky trochu rozdýchali, rozhodli jsme se pro závěrečný sportovní výkon: Gellértova hora. Je to takový maďarský Petřín, akorát s jedním podstatným rozdílem – žádnou pohodlnou lanovku tam nečekejte. Všechno si musíte vyškrábat hezky po svých po strmých asfaltových cestičkách.
Nahoře na vrcholu Vás ale čeká masivní vojenská citadela z let 1848–1849, kterou tu postavili Habsburkové, aby měli vzpurné Maďary pěkně pod dohledem. Hned vedle se k nebi tyčí 14 metrů vysoká Socha svobody s bohyní Niké držící palmovou ratolest, postavená v roce 1947. Výhled na všechny ty budapešťské mosty z téhle výšky je naprosto dokonale čistý.
Klid na ostrově, druhá největší na světě a tečka v oblacích
Naše 52 kilometrů dlouhé putování jsme zakončili rozporuplným mixem klidu a velkoměsta. Nejdřív jsme utekli před davy na Markétin ostrov (Margitsziget) – zelenou oázu přímo uprostřed Dunaje, kde najdete japonské zahrady, skryté termální prameny a malou zoo. Dali jsme si tam s Davidem parádní piknik a bylo to čisté žůžo a balzám na naše zničená chodidla.
Cestou zpět jsme ještě minuli Velkou synagogu v ulici Dohány. Tahle maurská stavba s měděnými kupolemi z roku 1859 pojme neuvěřitelných 3 000 věřících a je to největší synagoga v Evropě a druhá největší na celém světě (hned po té v New Yorku). Její 26 metrů široké průčelí ve stísněné uličce působí až magneticky monumentálním dojmem. A úplnou tečku za celým tripem jsme udělali na náměstí Erzsébet, kde jsme nasedli na Wheel of Vision (Budapest Eye). Tohle 65 metrů vysoké ruské kolo je nejvyšší v kontinentální Evropě. Během té desetiminutové jízdy v oblacích se pod Vámi otevře celá rozzářená Bazilika svatého Štěpána, Řetězový most i Parlament.
Budapešť nás totálně zničila, vyždímala z nás poslední zbytky sil, ale zároveň nás naprosto očarovala. Má styl, má divokou duši, skvělé lidi a zážitky, které nikde jinde v Evropě nezažijete. Sbalte batohy, kupte si lístky do lázní, vyhněte se letícím diskokoulím a vyrazte tuhle „Paříž východu“ dobýt taky!
💡 Praktické okénko „Víte, že…?“
Imre Steindl a slepota: Architekt budapešťského Parlamentu Imre Steindl se dokončení svého životního díla bohužel nedožil. Pár měsíců před slavnostním otevřením budovy v roce 1902 úplně oslepl a zemřel, takže tu neuvěřitelnou neogotickou nádheru, kterou sám vymyslel, na vlastní oči nikdy nespatřil.
Gellértova hora a čarodějnice: V lidových pověrách z 17. a 18. století byla Gellértova hora považována za hlavní shromaždiště čarodějnic z celého Uherska. Místní lidé věřili, že se zde o filipojakubské noci slétají ježibaby a pořádají divoké sabaty, což vedlo k tomu, že tehdejší městská rada raději na úpatí kopce preventivně postavila několik kapliček na ochranu města.
