První cesta do mega city, 8.12.2025
Zaspali jsme. Ani jeden z nás ráno neslyšel budík. Není se čemu divit, všema to bylo náročně. 20 hodin na cestě, a ještě první prohlídka večerního Bangkoku. Je 8:30 ráno a my chtěli vstávat v 7:00. Žádná tragédie se nekoná a Zdenda, se svým smyslem pro plánování, ani moc nenadává. Spolehlivě ho uklidní kofein z ranní kávy. K snídani se podává smažená rýže, nudle s vepřovým masem a jedno smažené vejce. Více jich na nás nezbylo. Já se vrhám do thajské klasiky, čehož později budu litovat. Zdenda si na talíř nandá toasty a lívance s džemem. Je to evropský klasik.
Po snídani nás hotelový tuk-tuk taxík odveze na nejbližší stanici nadzemní dráhy Victoria Monument. K nadzemní dráze máme tyto informace. Vede nad vysoko nad zemí. No a my přidáme zdarma ještě další. Zelená linka vede ze severu na jih a je páteřní linkou protínající celý Bangkok. Na ni jsou navázané další linky s přestupními stanicemi v několika patrech. Což nezkušeného evropana může vyvést z pocitu dopravního bezpečí. Za každou cestu se platí zvlášť. Buď v automatu, což nedoporučujeme, protože na vybledlých displejích z minulého století a rozlišením dva pixely na metr, se těžko trefujete prstem do cílové stanice. Lepší volba je zajít přímo k okénku a říci cílovou stanici. První, co obsluha udělá je, že opraví vaši výslovnost stanice v rodilé thajštině, usměje se a poradí vám. Poté oznámí, že platba kartou bude dražší než platba v hotovosti a převýší cenu jízdenky asi třikrát. Vydává vám lístky, se kterými vstoupíte do labyrintu eskalátorů a schodišť. Naštěstí je vše dobře značeno a ochotný personál vám rád poradí. Zmatkující turista, který se tu plete místním pod nohama, je brán jako větší riziko plynulosti provozu než vám poradit. Ještě jedna zajímavost. Nadzemní linka není provázána jízdenkami s místním metrem. Za metro se platí zvlášť a opravdu jezdí v podzemí. V metru lze platit přímo u vstupních turniketů. Ale pouze fyzickou kartou od vydavatele Visa. Pípnutí mobilem se tu nekoná. Obecně vzato, Thajci platby kartou nemají rádi. Důvodem může být vyšší provize kartových společností. Milují hotovost, která jim vykouzlí úsměv na rtu.
Nadzemní linka je klimatizována, stejně tak i metro. Přestupní stanice na modrou linku metra se jmenuje Si Lom. Na tu se však dostanete jen díky dalšímu přestupu mezi nadzemními linkami. Přestupní stanice ze zelené nadzemní linky na světle zelenou nadzemní linku se jmenuje Siam. Vůbec se nám to nepletlo. Metrem jsme dojeli k našemu cíli. Na stanici Wat Mangkon. Asi nejblíže k čínské čtvrti, kam máme dnes namířeno. A je to tak. Po vystoupení z metra na povrch se ocitne přímo v rušné čínské čtvrti. Kdybyste nevěděli směr, jděte podle čichových vjemů. To neminete.
Obchody, jídlo, chaos, čínské znaky. Jsme v cíli. Stejně tak i moje dnešní snídaně. Ještě to musím vydržet. Tady prostě není kde. Navigace v telefonu nás dovede až k prvnímu chrámu, který máme na našem seznamu míst: Wat Trai Mit Witthayaram Worawihan. Pro znalce ještě v originále: วัดไตรมิตรวิทยารามวรวิหาร
Že jsme na správném místě, poznáme podle zaparkovaných autobusů. Vstupné je 100 báthů za jednoho dospělého. Pokud si k návštěvě chrámu chcete prohlédnout i expozici, připlatíte si dalších 100. Chrám je nádherný. Před vstupem si zkontrolujte své oděvy. Žádné moc krátké kalhoty, kraťasy, trička bez ramínek. Vstupujete na posvátné místo. Po schodišti vystoupíme až nahoru k hodinovému hotelu pro boty. Zujeme si zdvořile obuv. Při tomto intimním aktu nikdo v okolí neomdlel. Přeci jen, venku je 30 stupňů a já mám na sobě tenisky a ponožky Vstupujeme dovnitř chrámu. Místní zaměstnanec nám přetrhne lístek a řekne, že můžeme i fotografovat. Což cedule venku zakazují. Uvnitř jsou i modlící se osoby, respektujeme jejich klid pro modlitbu a potichu fotíme zlatého sedícího Budhu. Několikrát obrovskou sochu obejdeme. Na památku si kupujeme zlatý lotosový květ s jeho motivem. Zdenda má radost. Že to není zlato, mu řeknu až doma. Místo působí honosným dojmem. Chrám má podobu pagody a je celý obložený mramorem. Trochu ho rozpaluje horko a slunce. Bosí přeběhneme do stínu a jednu turistku přemluvíme, aby nás na schodem vyfotila. Asi má také iPhone. Na nic se mě neptá a fotí. Vedle chrámu se nechází ještě jeden, ve kterém se nachází další socha Buddhy. Hned za vstupními dveřmi sedí mnich a “žehná” místním lidem. Celou dobu měl zavřené oči. Na nás působil, že je v zenu, nebo medituje, nebo usnul. Více se o místě dočtete v příspěvku od Zdendy.
Po návštěvě chrámu míříme detailněji prozkoumat čínskou čtvrť. Já na sobě pociťoval, že nudle ze snídaně se chtějí podívat s námi. Jako fajnšmekr jsem si vybral Michelinskou restauraci Red Rose Restaurant & Jazz Lounge, ve které jsem stylově, za dvě piva značky Leo v hodnotě 400 bathů vypustil nudle na svobodu. Můžeme pokračovat bez toho, abych za sebou zanechal hnědou stopu, po které by se mohli vydat další turisté.
Dojdeme na pravé nefalšované čínské tržištěm postranních uličkách. Ceny neuvěřitelné jako pravost nabízeného zboží. Jsme zatíženi na tašky přes rameno, jako správní heteráci. Je tu tak obrovský výběr, že si nic nekoupíme. Projdeme až na samý konec tržiště a Zdenda potřebuje na malou stranu, myšleno močit. Když já Michelin restauraci, on aspoň Mc Donalda. Bohužel tu toalety nejsou. Využívá toho, že má široké kalhoty a rychlým krokem ho naviguji k toaletám v obchodním domě Mega Plaza. Vypuštění kapaliny nesl s úlevou a bylo to mega. Před obchodním domem si kupujeme místní slazené nápoje do kelímku, který nám jetě dali do igelitového sáčku. Vypadáme na to, že za rohem máme zaparkovaný skútr. Protože to je ten důvod. Můžete si sáček zavěsit na řídítka. Jak Zdenda později zjistil dotazem na AI Gemini.
Další naše cesta vede pěšky k chrámu Wat Suthat Thepwararam Ratchaworamahawihan. Vymotáme se z čínské čtvrti a vstupujeme do nádherného prostředí okolo chrámu. Než stačím udělat “ách” jsme o 200 bathů lehčí. Uděláme pár prvních fotek a stoupáme po schodech ke vchodu do chrámu. Opět bosí. Nevím proč, ale nějak se mi zase stalo, že jsme vstoupili dovnitř zadním vchodem. Chrám je velkolepý. Na zdech jsou malby ze všedního života obyvatel Thajska. Sedící Budha je monumentální socha, ještě větší než ta první, kterou jsme viděli v předchozím chrámu. Modlící domorodce tiše obcházíme a pořizujeme fotky. Sedáme si na chladivou podlahu chrámu a začneme rozjímat o smyslu života a tak. Ještě chvilku v tichosti sedíme. Zvedáme se a míříme k východu, který je vchodem. Před chrámem zaměstnanec vyndává svíčky z oltáře, aby uvolnil místo pro nové modlitby věřících. Okolo chrámu je zastřešená promenáda, ve které je umístěno 156 soch Buddhy svezených z celého území Thajska. Před chrámem se nachází červená “houpačka”. Místní unikátní záležitost. Více se o místě určitě dozvíte z příspěvku od Zdendy. Doporučuji k přečtení.
Nějak nám vyhládlo. I lidé jako my, toužící po pokrmu vědění, musíme občas nasytit i fyzickou schránku. Umělá inteligence nám doporučuje restauraci, které už neexistuje. To zjistíme, až když k místu dojdeme. No nic, zkoušíme tip číslo dvě a ten vyšel. Místo, kam chodí místní na pečenou kachnu a vepřové maso – Nan Fah. Obsluha neumí anglicky, ale mají jídelní lístek v angličtině. Stejně si dáte “DUCK” – kachnu. Malá porce. Já s nudlemi a plněnými knedlíčky. Zdenda vepřové s rýží. Chutnalo nám. Hned pár metrů vedle je další vyhlášený mléčný bar Mont NomSod, kde vám udělají sladký toast s několika druhy omáček. Po sladké tečce míříme na hotel, chceme stihnout koupání v bazénu na střeše. S prvním řidičem tuk-tuku se nedohodneme na ceně. Od chrámu, kde jsme byli naposledy, chce za odvoz 300 báthů. Navíc nás chtěl svěřit staršímu kolegovi, kterému nejdříve vysvětloval cestu k našemu hotelu. Ten nepůsobil dojmem, že vůbec ví, co je to hotel. Obchod nebude a pokračujme pěšky zpět na tržnici v čínské čtvrti. Teď nám došlo, že ta jedna taška přes rameno se nám líbila a chceme si ji koupit. Jenže je už pět hodin odpoledne. Když dojdeme na místo, číňané stahují rolety svých obchodů. Kéž by takhle rychle stahovaly i ceny nabízeného zboží. Nové tašky dnes nebudou. Z čínského trhu odjíždíme tuk-tukem za rozumnou cenu 200 bathů. Původně chtěl více, Zdenda však dokáže usmlouvat i jeptišku, aby se oženila už na zemi. Cesta v podvečerní dopravní špičce je zážitek, který musíte vyzkoušet. Pokud užíváte léky proti nevolnosti v dopravních prostředcích, nebo musíte sedět vedle řidiče, jeďte raději taxíkem. Všichni troubí a řidiči tuk-tuků jezdí na křižovatkách na červenou. Bezpečně nás dovezl až k hotelu. Hned se převlékneme do plavek a v bazénu vyrušíme pár, který měl do teď radost, že jsou v něm sami. Sorry, teď tu jsou boys z Česka. Odešli a my máme bazén pro sebe. K této idylce na střeše hotelu popíjíme pivo Chang a kocháme se nočním panoramatem města.
Po koupeli v chemické nezávadné vodě jedeme na Food market Jodd fairs food Ratchada. Grab to jistí a už se vezeme autem značky MG, které řídí mladý chlapec, kterému teprve včera vydali řidičák. Během cesty stihne dva díly místní telenovely. Jsme s ním v bezpečí a už těšíme na ochutnávku místních specialit.
Překvapení na místě. Úplně jiný dojem po vystoupení. Za prvé, Zdendovi otevřel dveře nedočkavý turista s rodinou, který si myslel, že Grab pro ně přijel prázdný. Takže Zdenda měl dojem, že přijel ke svému letnímu sídlu a otevřel mu majordomus. Za druhé, jiná atmosféra a čisté prostředí oproti včera navštívenému Pat Pongu. Přehledně uspořádané stánky s jídlem a usměvaví mladí lidé. Největším lákadlem tu jsou grilovaná žebra se zelenou omáčkou. Jídlo, které jsme na talířích viděli, bylo naservírované do podoby sopky po výbuchu lávy. Tady jen měla zelenou barvu a málokde se vidí, aby u výbuchu sopky lidé tleskali. Tady z nadšení, že jim ke stolu přinesli několik kilo masa vyskládaného do komína. Žebra vynecháme a ochutnáváme grilované maso na špejlích. Dobré a pálivé. Dalším chodem jsou kuličky plněné mořskými plody, prostě ryba v kouli. Dvě varianty, se sýrem a bez sýra přelité sladkokyselou omáčkou. Pozornost Zdendy zajistili vejce s vytékajícím žloutkem. Já jsem si říkal, proč pro ně jde, když je nejí. Nebyli to vejce, ale sladké bochánky s karamelovou, mléčnou a čokoládovou náplní. K tomu srkáme místní nealko drink. Tady snad dokáží smíchat všechno se vším, mléko, kafe, zelený čaj, sirupy různých příchutí a kokosové mléko. To je prakticky propašované do každého míchaného nápoje. Je tady asi běžné, jako u nás rum, ten se také přidává do všechno, tedy zatím kromě Sunaru. Musím říci, že na obyvatelstvo má lepší vliv kokosové mléko. Na tomhle trhu s jídlem se nám hodně líbí. Já z toho nadšení kupuji originální dlouhé bavlněné kalhoty se vzorem slona. Trochu mě trápí nabízené velikosti, nějak nemohu najít tu svou. Ochotný prodavač, před mýma očima roztáhne gumu v pase tak, že by obepnula celý Bangkok. Beru je! Mám originální vzor a sednou mi. O uličku vedle je mají taky, v další taky, v další taky. Mají je všude. Cestou na hotel v nich uvidím všechny místní i turisty. Neva, doma s nimi udělím parádu v létě. Máme za sebou první celý den v tomhle velkoměstě s perfektní večerní tečkou. Pořídím poslední fotku, shodou okolností je to šváb, který před námi proběhl. Nevadí mi to, je to tady cool i sním (možná s nimi). Více se o navštívených místech dozvíte v příspěvcích od Zdendy.
