Kho Samui, 13.12.2025
Skvělé probuzení se zprávou na displeji mobilního telefonu. První je obrázek vykřičníku ve žlutém trojúhelníku. Za ním následuje text v thajštině. To mě probralo rychleji než promenáda v plavkách na soutěži Muž roku ČR. Rozespalým okem nejdříve hledám Zdendu, ten už sedí venku na terase.
Ok, beru brýle a překládám zprávu. Je to varování před extrémním deštěm od monzunu, který se pohybuje nad Thajským zálivem. Venku zatím drobně poprchává. Jde o to, že jsme si včera objednali výlet po ostrově přes aplikaci Get Your Guide. Ze snídaně jdeme už v silném dešti. Deštníky s číslem pokoje skládáme na terase a začneme se bavit o tom, jaká byla v noci vlastně bouřka. Zdenda říká, že zní úplně jinak než v Čechách. Sám jsem zaznamenal jen silné světlo jako při focení celebrit na červeném koberci. Jako by nám fotografové stáli přímo za oknem bungalovu. Podle apky na počasí má přestat pršet v 10:00 a půl hodiny předtím nás má vyzvednout řidič a průvodce v jednom. Riskneme to, nasazujeme zelené pláštěnky a jdeme na recepci.
Ani ne za minutu, co jsme dorazili na recepci, slyšíme zvuk dieselového motoru, který přehluší hit z místního rádia na recepci. Uvidíme zelený džíp, který musel vyjet z technického vojenského muzea. Naprostá basic varianta něčeho, co se může pohybovat po cestách s plátěnou střechou. Později budeme rádi, že přijel právě tento džíp prověřený terénem, a ne nějaké navoněné moderní „esúvéčko“. Z otevřené kabiny bez dveří vyskočil náš dnešní průvodce. Nasadil hollywoodský úsměv, podal ruku a přivítal se s námi. Naskočíme dozadu na korbu a vydáváme se vstříc ostrovu i počasí. Cestou nabereme ještě další účastníky zájezdu. Jednoho mladého zrzavého kluka, se kterým se před jeho hotelem loučila starší paní. Buď ho poslala na výlet samotného maminka, aby něco na ostrově zažil a neválel se jen s mobilem v ruce na gauči, nebo se ho chtěla zbavit před vařením oběda. V dalším hotelu nastoupí mladý pár. Muž si ihned po nástupu začne leštit čočku své nové outdoorové kamery GoPro. Leští ji nad zábradlím a silnicí tak, že mám obavu, aby s ní stačil ještě něco natočit. Poslední pár je z Číny. Bylo zajímavé pozorovat, jak manžel nenechal svou ženu sedět vedle zrzavého mladíka – jiného muže, i když ona asi chtěla. Jsme komplet a jedeme dál. Ještě jsme museli na průvodcově mobilu každý napsat zprávu se svým jménem a datem narození. Číslo ani PIN platební karty nechtěl, takže to vypadá na slušného opravdového průvodce. Zdenda si ještě všimne, že přední sklo je bez stěračů. Pořád prší a my jedeme v silném provozu po hlavní frekventované silnici. Průvodce to nerozhodí. Pustí si svůj oblíbený playlist a zpívá si nahlas.
Přestalo pršet a vykouklo slunce. První zastávkou jsou pohlavní orgány Hin Ta a Hin Yai. Ano, čtete správně. Z moře tu trčí penis a vagína. Tedy jen penis. Vagína byla pod vodou. Jedná se o skalní útvary, které svým tvarem připomínají pohlavní orgány muže a ženy. Jako vždy je vagína schovaná a na skále trčí jen penis jako zkamenělý maják. Zdenda poznamenává, že se jedná o asijskou velikost. Váže se k nim i legenda. Pokud se o tomhle místě chcete dozvědět více, mrkněte na příspěvek od Zdendy. My se vyfotíme s penisem a já jdu pro ledovou kávu. Když se vrátíme na parkoviště, je tu už druhý džíp s další skupinkou turistů. Vypadá to, že dnes spojíme síly. Čím větší tlupa, tím větší šance na přežití.
Další zastávkou je posvátné místo Wat Khunaram (Phra Wihan Luang Pho Daeng). Z chrámu na nás hledí mumifikované sedící tělo mnicha se slunečními brýlemi značky Ray-Ban. Průvodce nám říká, že se mu nemáme dívat do očí. Řekl nám to poté, co jsme si všichni udělali fotku a podívali se mu do očí. Už tu sedí od roku 1973, kdy tento svatý muž zemřel, a dokonce prý vlastní smrt předpověděl tím, že přestal jíst a pít. To není předpověď, to je jistota. Více informací o místě opět najdete u Zdendy. Využijeme situace a zkusíme si také zatřást nádobou, ze které vypadne plochý klacík s číslem. Svůj osud si jdeme přečíst ke dvojjazyčné ceduli s věštbami. Zdenda je spokojen. Já bych byl donucen, po přečtení textu, abych se psychicky z věštby nezhrozil, vložit minimálně 1000 bahtů do připravené pokladničky u východu. Na tom je totiž celý princip vypadnutých klacíků a věšteb postaven. Naskočíme do džípu a jedeme na další zastávku, na kterou se oba moc těšíme.
Zastavujeme u vodopádu s názvem Na Muang. Máme štěstí, svítí slunce a vodopád je nabitý vodou po posledním nočním dešti. Vodopády jsou naše oblíbená místa, stejně jako vloni v Austrálii a na Bali. Padající voda má své kouzlo a klid. Síla vody pomalu mění skálu i místo dopadu. Chceme si udělat pěknou fotku. Radost nám kazí turista z druhého džípu, který vyleze na skálu uprostřed vodopádu a kazí záběry všem ostatním. Balancuje v sandálech na kluzkém podkladu a drží se na něm jak mladá holka milionáře. Po deseti minutách konečně slezl. My můžeme začít pózovat a fotit. Na prohlídku máme třicet minut, z toho patnáct minut jsme čekali, až sleze týpek v bílém tričku a sandálech ze skály. Cestou od vodopádu se zastavíme u ohrady se slony. Za 100 bahtů je můžete nakrmit banány.
Další zastávkou je střelnice. Protože zde asi pracuje bratranec našeho průvodce a malá domů se hodí. Jinak nechápeme, co má střelnice společného s poznávacím výletem po ostrově. Uvnitř nám ukáží pistole a palné zbraně. Pak přinesou roztomilé štěňátko a my jen doufáme, že to není terč. Naštěstí není. Střílí se tu do papírových terčů s klasickým motivem černé postavy. Možnost si zastřílet využije jen muž, co si po nástupu leštil čočku kamery. Začíná nám být podezřelý. Jako kdyby to průvodce věděl, že už nechceme v autě sedět vedle něj, a nabídne nám, ať si vylezeme na střechu nad řidičem, že pojedeme do hor a cesta nebude jen z asfaltu. Když se ho zeptám, jestli je to bezpečné, řekne „ne“ a směje se. Přijeli jsme za dobrodružstvím, tak lezeme nahoru.
Cesta je úžasným zážitkem. Vítr vám načechrá vlasy, pokud nějaké máte, a zničí celou ranní snahu před zrcadlem s modelováním účesu. Vnímáme vše z výšky nad kabinou řidiče. Silnice se kroutí mezi domky, pak mezi poli, palmovými háji a sady farmářů. Opouštíme civilizovanou část ostrova. Zde pracují a žijí ostrovní farmáři. Zdenda zapíná kameru Insta360 a natahuje ji na tyči. Musí dávat pozor na větve a elektrické vedení, pokud nechce zažít průchod elektrickým proudem skrze své tělo. Sedačka je polstrovaná, další členy posádky by proud neměl zasáhnout. Svah je čím dál tím prudší a silnice se zužuje. Začínáme chápat, proč na tato místa jezdí armádní auta 4×4. Máme co dělat, abychom se na střeše udrželi. Víme, že když spadneme, řidič nás uvidí. Buď mu při pádu urveme boční zrcátka, nebo spadneme na kapotu a on stihne zabrzdit.
V pořádku dojedeme do hor k malé rodinné restauraci, kde na nás čeká připravený oběd. Je odsud překrásný výhled kolem ostrova. K jídlu se podává miska rýže, kuřecí kari, smažená ryba, zelenina a polévka. Pro odvážlivce je připravena ochutnávka durianu, nejsmradlavějšího ovoce na světě. Roste všude kolem. Za nápoje se platí extra. Oběd máme v ceně výletu po ostrově.
Tarnim magická zahrada (Tarnim Magic Garden) je naší další zastávkou před cestou na samotné vrcholky pohoří. Vybudoval ji místní důchodce. Zde důchodci staví sochy a budují zahrady v nepřístupných horách. V Česku listují letáky a stojí fronty před supermarkety na zboží v akci. Je to malá oáza duchovního klidu nad potokem, jehož oba břehy lemují sochy a drobné stavby. Pointa celé zahrady by se dala shrnout do sloganu: „Žijte v klidu a míru.“ Rozhodně stojí za návštěvu. Více informací k místu najdete u Zdendy.
Nad řidiče si už nesedáme. Předešlou odvážnou dvojici, muže leštícího čočku kamery se ženou, vystřídá manželský pár z Číny. Útlá manželka, která by se neudržela ani na švédské bedně, statečně šplhá nad kabinu řidiče. Obdivujeme jejich odvahu až po několika dalších metrech. Cesta se mění na nefalšovaný off-road zážitek. Panely a asfalt mizí. Jen blátivá cesta s výmoly, kam by se schoval tank. Navíc je po vydatném dešti. Průvodce si pouští songy od Boba Marleyho. Jointa, padající popel ani omamný dým není vidět ani cítit. Pár zatím ze střechy auta nespadl. Pokračujeme do prudkého kopce a vyšplháme se až do výšky přes 600 metrů nad úrovní moře. Je to znát a citelně se ochladí. Mladý pár sleze ze střechy nad řidičem a podle výrazu jejich tváří je znát, že zpět by šli raději pěšky. Cestou jsme potkali i pár odvážlivců na skútrech, ale po vlastní zkušenosti, jak vypadala cesta po dešti, bychom to rozhodně za deštivého ani slunečného počasí nedoporučovali. Jeden turista na mopedu v mobilu hledal cestu nebo signál. Obojí tu ztratil. Cestou dolů dostanou zabrat brzdy a nechcete, aby vám selhaly. I armádní džíp 4×4 měl místy co dělat, aby jízdu zvládl.
Po vystoupení na místě Wat Teepangkorn jsme se hned chtěli vrhnout na fotografování soch Budhy a dalších. Průvodce nás svolal k sobě a začal loupat kokos. Tím začala i přednáška o pěstování kokosových palem a zpracování kokosu. Jeden kokos rozsekl a vytekla kokosová voda – správně jen voda. Kokosové mléko vzniká až po nastrouhání kokosu a smíchání s vodou. Začal ho strouhat přímo ze skořápky. Potom podobnou činnost nabídl i naší skupině. Jako první se toho ujaly ženy. Nástroj je jednoduchý. Sedíte na malé dřevěné stoličce zakončené výstupkem, na jehož konci je kovový hřebínek, se kterým vyškrabáváte kokosovou dužinu ze skořápky. My se Zdendou jsme strouhání vynechali a ochutnali nabídnutou kokosovou dužinu. Čerstvá nechutná špatně, a to já kokos nejím vůbec. Zdenda si pochutnal.
Po kokosové vsuvce jsme byli propuštěni na prohlídku místa. Já se rozeběhl přímo na věž – chrám. Je to vlastně i vyhlídka na okolní přírodu, ze které je vidět až k pobřeží všemi směry. Samotné místo na nás působilo opuštěně a zanedbaně. Z výšky jsou vidět i starší základy nedokončené stavby. Brzy se celé pohoří ponořilo do mraků a vyhlídka skončila.
Nastupujeme do džípu, čas na venčení turistů skončil. Teď ještě jednou my, poté co jsme zažili cestu nahoru, dobrovolně lezeme nad kabinu řidiče. Cesta dolů byla ještě větším adrenalinovým zážitkem než ta první nahoru. Teď jsme se drželi opravdu pevně. Nohy zapřené o zábradlí. Zdenda v jedné ruce kameru na tyči a já ho jistím bicepsem velikosti hrášku. Jsme pod kopcem. Průvodce zastaví, poprvé cestou dolů, aby se podíval, jestli žijeme. Na hlavní silnici s námi na střeše vjet nemůže. Na hotel dojedeme pěkně na korbě s ostatními účastníky dnešního zájezdu.
A závěrem. Stojí to za ten zážitek i vložené peníze. Nákup pohodlně přes aplikaci ani ne pár hodin předem. Za celý den, kdy vás někdo vozí, dá vám najíst a řekne zajímavé informace k navštíveným místům, jsme zaplatili směšných 2100 Kč dohromady za dva lidi. Nikde jsme navíc neplatili další vstupné. Pitná voda v malých PET lahvích byla už jen drobný bonus. Záběry z cesty z 360° kamery pak najdete v příspěvcích od Zdendy.
Monzun nás neodradil, džíp bez stěračů nás pobavil, střecha auta prověřila odvahu i úchop a ostrov Samui nám znovu ukázal, že nejlepší zážitky vznikají přesně tam, kde to nečekáte. Jen stačí mít odvahu vyzkoušet něco nového a začít objevovat po vlastní ose.
