Lebky na balkóně, 13 posvátných hus a kouty v plamenech: Jak nás dostala žhavá Barcelona
Ó můj bože, když si na to vzpomenu, tak mě ještě teď preventivně pálí kůže po celém těle. Zažít čtyři dny v Barceloně a nepřivézt si domů poctivé katalánské opálení, to by byl hřích. Přece nebudu v zahraničí chodit bílý jako stěna a vracet se domů s vizáží typického německého turisty s ponožkami v sandálech, že jo?
Očekávání: Bronzový španělský vibe plný sexappealu.
Realita: Moje kouty a obličej v absolutních plamenech, regulérní popáleniny ze sluníčka a David, který se mi každé ráno při pohledu na můj rudý ksicht upřímně tlemil do očí. Auuuuu! 🥵🍅
I přes tenhle solární deficit jsme ale Barcelonu projeli s naprostým nadšením. Tohle město je neuvěřitelná nálož gotiky, olympijské historie a šílené architektury, u které máte občas pocit, že autor ujížděl na hodně silných substancích. Vzhledem k tomu, kolik kilometrů jsme tu zase nalítali, dělíme náš katalánský deník na dva plnotučné díly.
Gotický labyrint zrcadlící Benátky a 13 hus na plný úvazek
Naše seznamování s městem začalo v Gotické čtvrti (Barri Gòtic). Lidi, tohle je ta nejmalebnější část staré Barcelony, jejíž půdorys se od středověku téměř nezměnil. Procházíte se těmi úzkými uličkami sevřenými starými římskými hradbami, míjíte pestré krámky a skrytá zákoutí a mně to hned silně připomnělo Naše novoroční bloudění v Benátkách. Vizuální banger s neskutečnou historií.
Uprostřed téhle gotické pavučiny se tyčí monumentální Barcelonská katedrála. Začala se stavět už v roce 1298, ale finální podobu s nejvyšší centrální věží (53 metrů) dostala až v roce 1913.
Tenhle 90 metrů dlouhý trojlodní chrám má tak typicky gotický interiér, že to až nápadně připomíná naši pražskou katedrálu svatého Víta. Jenže u svatého Víta na dvoře nepotkáte to, co tady. Součástí komplexu je totiž zelený dvůr, ve kterém se neustále chová přesně 13 živých bílých hus.
Podle legendy se totiž patronka města, svatá Eulálie, po své mučednické smrti převtělila právě do bělostné husy. A proč zrovna třináct? Tento počet natvrdo odkazuje na její nízký věk, ve kterém ji tehdejší pohané kvůli její víře brutálně umučili. Když ty husy vidíte, jak tam důležitě kejhají mezi gotickými sloupy, říkáte si, že španělská církevní logistika má prostě styl.
Živá dálnice, Kolumbův prst a kurzy tance v přístavu
Z temné gotiky jsme vpluli na La Rambla – bez debat jednu z nejznámějších městských ulic na celém světě. Je to naprosto šílená, živoucí tepna centrální Barcelony, která spojuje hlavní náměstí s přístavem. Pro milovníky rušného života a suvenýrového šílenství je to čistý ráj. Kavárničky na každém rohu a restaurace, které Vám naservírují poctivé katalánské tapas, po kterých se budete olizovat až za ušima.
Ulice končí přímo u moře, kde se k nebi tyčí masivní, 60 metrů vysoký pomník mořeplavce Kryštofa Kolumba z roku 1888, postavený k příležitosti světové výstavy Expo. Kolumb tam stojí na sloupu a hrdě ukazuje prstem směr Amerika, i když David tvrdil, že spíš ukazuje na nejbližší pláž, kde bych si měl namazat ty svoje hořící kouty.
Hned za ním se otevírá Port Vell (Starý přístav). Tenhle prostor prošel před olympiádou v roce 1992 totální revitalizací a proměnil se v luxusní turistickou čtvrť. Dominuje mu nádherná secesní budova staré přístavní celnice. A největší wtf moment z přístavu?
Zatímco hromadné synchronizované skupinové tance jsme do té doby znali maximálně z otravných all-inclusive hotelových resortů v Egyptě, místní Katalánci to tam v přístavu na promenádě rozjeli úplně na pohodu a bez ostychu přímo před zraky stovek kolemjdoucích. Prostě nahodili rytmus a tančili. Tomu říkám zdravé sebevědomí, které bychom se od nich mohli učit.
Anatomická secese a kamenolom bez přímých linií
Závěr první části jsme věnovali muži, který z Barcelony udělal architektonické divadlo – Antoniu Gaudímu. Jako první jsme vzali útokem budovu Casa Batlló (přestavěnou v letech 1904–1906).
Lidi, Gaudí kašlal na klasické přírodní zákony a čerpal inspiraci z organického světa. Výsledek? Mírně zvlněná fasáda pokrytá třpytivými mozaikovými kamínky, střecha s komíny, které vypadají jako hlavy mimozemšťanů, a hlavně – balkóny, které mají naprosto autentický tvar lidských lebek, přičemž spodní velká okna jsou rozdělena sloupy ve tvaru holenních kostí. Dům tak vypadá jako zkamenělé monstrum z hlubin oceánu. David z toho byl úplně hotový a já jen fascinovaně zíral na ten neskutečný secesní úlet.
O kus dál stojí jeho další slavný zářez: Casa Milà, které ale v Barceloně nikdo neřekne jinak než La Pedrera (Kamenolom).
Tenhle dům vypadá jako masivní vlnitá skála. Gaudí tu zcela upustil uzdu své bohaté fantazii a všude, kde to jen bylo technicky možné, se vyhnul jakýmkoliv přímým liniím. Těžké vlnité tvary, zakřivení, vyhloubení – celá ta budova vyloženě pulzuje životem a popírá veškeré klasické stavařské standardy tehdejší doby.
Barcelona nás hned první den totálně emočně i vizuálně rozebrala (a sluníčko mě spálilo na uhel). Jenže to nejlepší z olympijského parku, Calatravových staveb a Gaudího životního díla na nás čekalo až další dny. O tom, jak vypadá drak poskládaný z rozbitých talířů a proč se kostel staví už přes 140 let, si ale povíme až v druhé části!
💡 Praktické okénko „Víte, že…?“
Husí komando v katedrále: Počet 13 hus v křížové chodbě barcelonské katedrály má ještě jeden praktický historický důvod. Husy jsou neuvěřitelně hluční strážci. Ve středověku fungovaly jako dokonalý alarm proti zlodějům a vandalům, kteří by se chtěli v noci vloupat do chrámu a ukrást vzácné relikvie. Jakmile někdo cizí vkročil na dvůr, husy spustily takový řev, že to okamžitě vzbudilo celé osazenstvo katedrály.
La Pedrera a stížnosti nájemníků: Když Gaudí Casa Milà dokončil, tehdejší majitelé i nájemníci byli z jeho organických tvarů naprosto zoufalí. Protože v celém domě neexistuje jediná rovná stěna, nebylo možné do bytů umístit žádný tehdejší klasický sériově vyráběný nábytek. Všechny skříně, postele a stoly se musely nechat vyrobit na zakázku přesně podle křivek zdí, což tehdejší obyvatele stálo obrovské jmění a architekta za to tehdy upřímně proklínali.
