Paříž východu, co nejdřív vypadá jako Ústí: Jak nás dostala Budapešť
Když jsme s Davidem vylezli z budapešťského metra, musím se Vám k něčemu upřímně přiznat. Prvních zhruba pět vteřin byl můj dojem naprosto šokující – měl jsem pocit, že jsme omylem vystoupili někde na půl cesty mezi Ústím nad Labem a Drážďany. Jenže stačilo dalších padesát pět vteřin, abychom pochopili, jak fatálně se člověk dokáže splést a že první dojem je v cestování ta největší past.
Budapešť je právem označována jako „Paříž východu“. Tohle deváté největší město Evropské unie, které vzniklo v roce 1873 spojením Budína, Starého Budína a Pešti, se rozkládá na obrovských 525 kilometrech čtverečních a nabízí takový architektonický strop, skvělé jídlo, designové sekáče a noční život, že Vám z toho začnou rotovat panenky. Naše bilance? 52 kilometrů v nohách a zničené podrážky, a to jsme stihli fakt jen to nejdůležitější. Pojďme na první část naší maďarské jízdy.
Žlutá ponorka pod silnicí a archanděl s jezdci
Naše objevování Pešti začalo stylově pod zemí. Nastoupili jsme totiž do Jubilejní linky starého metra (Földalatti), dnes označované jako M1 nebo Žlutá linka. Lidi, tohle je po Londýně druhé nejstarší metro na světě, které Maďaři spustili už v roce 1896 – tedy o víc než 80 let dříve, než u nás v Praze vůbec někoho napadlo kopnout do země.
Celá tahle linka vede pod slavnou Andrássyho třídou a je zapsaná na seznamu UNESCO. Vtipné je, že to vůbec nevypadá jako klasické metro. Je to vykopané těsně pod povrchem ulice. Sejdete pomyslných deset schodů, ocitnete se v nádherné retro stanici plné litinových sloupů a keramických dlaždiček s vypálenými názvy stanic, a hned nastupujete. David si tam připadal jako v historickém filmu, akorát musel neustále krčit hlavu, protože ty vagóny jsou pro dnešní chlapskou vejšku stavěné spíš na hranici klaustrofobie.
Metrem jsme dojeli až na Náměstí hrdinů (Hősök tere). Uprostřed tohohle obřího placu z roku 1929 ční 36 metrů vysoký sloup, na jehož vrcholu balancuje archanděl Gabriel a pod ním sedí sedm jezdeckých soch maďarských knížat. Celé to uzavírá obří kolonáda se 14 sochami uherských králů a vůdců povstání.
Hned za náměstím v Městských sadech stojí hrad Vajdahunyad. Když ho vidíte na břehu rybníčku, říkáte si: „Wow, středověká pevnost.“ Jenže Maďaři jsou mistři iluze. V roce 1896 ho postavili jako pouhou dřevěnou a sádrovou kulisu pro Výstavu Tisíciletí, aby ukázali mix maďarské architektury (je to zmenšená kopie transylvánského hradu Hunyad). Mělo se to po výstavě zbourat, ale místním se to tak líbilo, že to nakonec postavili znovu z poctivého kamene. Dokonalý architektonický podvod, který jim ale žereme i s navijákem.
Koupel s maďarskými dědky na šachách
Budapešti se neříká „Lázně Evropy“ jen tak pro nic za nic – město sedí na 125 termálních pramenech. My jsme zamířili do těch nejikoničtějších: Lázně Széchenyi (Széchenyi gyógyfürdő). Tenhle gigantický novobarokní komplex z roku 1913 je jedním z největších v Evropě. Lístky doporučujeme koupit zde.
Voda sem teče z hloubky 1 256 metrů a má původní teplotu 76 °C (samozřejmě ji chladí, abyste se neuvařili jako klobása). Koupit lístky předem bylo to nejlepší manažerské rozhodnutí našeho tripu, protože fronty venku byly nekonečné.
Očekávání: Romantická Insta-oáza plná klidu a mladých influencerů.
Realita: Sedíte v horké vodě, všude kolem se vznáší pára, do zad Vám stříká gejzír a hned vedle Vás dva polonazí maďarští dědkové na plovoucím polystyrenu s absolutním soustředěním hrají šachy a drsně u toho gestikulují. ♟️🌊
Architektura z 60. let je sice v některých vnitřních částech trochu znát a občas to připomíná retro plavečák, ale ten venkovní obří bazén obklopený žlutými paláci má prostě neskutečný vibe. Dokonalý relax pro ty naše ubohé, padesáti kilometry zničené nohy.
🪩 Bonusový noční banger: Sparty (Spa Party) Pokud si ale myslíte, že Széchenyi je jen pro pamětníky, tak Vás vyvedu z omylu. My jsme si totiž připlatili za lístky na vyhlášenou noční SPA party a lidi, to byl teprve brutální úlet. Představte si gigantický venkovní bazén uprostřed historických paláců, který se v noci promění v obří open-air klub. Všude blikají lasery, Dunaj se otřásá pod náporem elektronické hudby, stovky lidí paří ve vodě a kolem bazénu tancují šílené vizuální performance v 3D kostýmech. Atmosféra naprosto elektrizující. Akorát David měl strašnou prdel z toho, když se kolem nás proháněl týpek převlečený za obří živou diskokouli a já od něj v tom davu dostal zrcadlovým parním kulometem regulérně přímo do ksichtu. 😂 Přežil jsem to bez monoklu, ale tenhle zážitek z Budapešti už z hlavy (ani z obličeje) prostě nevymažu!
Tržnice pro obří masy a mřížový podfuk
Když nám po lázních vyhládlo, vpluli jsme do Velké tržnice (Nagyvásárcsarnok) z roku 1896. Ta budova je obrovská jako dvě fotbalová hřiště. Stavěla se v době, kdy se do města stěhovaly masy lidí a bylo potřeba je rychle a jednoduše nakrmit.
Plní to svůj účel skvěle i dneska. Proplétáte se mezi stovkami stánků, všude visí sušené čabajky, pytle s pálivou paprikou a voní čerstvé ryby. Ideální místo, kde si dát poctivý, mastný maďarský lángos, po kterém Vám žlučník okamžitě pošle SMS s textem „Sbohem“, ale chuťové buňky budou slavit státní svátek.
Hned u tržnice jsme přešli Most svobody (Szabadság híd). Tenhle 333 metrů dlouhý zelený krasavec z let 1894–1896 otevíral osobně císař František Josef I. Architekti tehdy udělali skvělý optický trik: most sice imituje vzhled tehdy populárních a elegantních řetězových mostů, ale ve skutečnosti je to tuhá ocelová mřížová konstrukce. Na vrcholech sloupů sedí bronzové sochy bájných maďarských ptáků Turulů a most má takový drive, že se na něm večer scházejí lidi a popíjejí víno přímo na konstrukcích.
Szimpla Kert: Absolutní vrchol ruinového alkoholismu
Zlatým hřebem naší Pešti byla návštěva fenoménu zvaného Romkocsma (Ruin Pubs). Představte si, že vezmete starý, opuštěný pavlačový činžák v židovské čtvrti, který je zralý na demolici, nevyklidíte z něj ten starý bordel a haraburdí, ale místo toho tam namontujete výčepy, barevná světla, umělecké instalace a pozvete lidi.
My jsme vyrazili do toho vůbec nejslavnějšího a prvního barového pionýra: Szimpla Kert.
Lidi, to je čistá bohémská halucinace. Pijete dobré maďarské pivo a sedíte při tom v rozříznutém starém Trabantu, kolem Vás visí ze stropu staré počítačové monitory, na stěnách jsou bizarní graffiti, v rohu je tajná zahrádka s koncertem a v patře galerie. Interiér je totální wtf, ale ta atmosféra Vás okamžitě semele. David tam chvíli fascinovaně zíral na vanu předělanou na sedačku a já pochopil, že z tohohle místa se před půlnocí prostě nedostaneme.
Pešť nás totálně dostala svým surovým a nekompromisním stylem. Jenže Dunaj má dva břehy a na tom druhém, kopcovitém, na nás čekala královská Buda. Ale o tom, jak jsme dobyli parlament a kde Davidovi málem uletěl foťák, si povíme až v druhé části!
💡 Praktické okénko „Víte, že…?“
Földalatti a auta: Protože linka M1 vede těsně pod povrchem, stanice nemají klasické eskalátory ani hluboké šachty. Hloubka tunelu je pouhých 2,7 metru. Když nad Vámi po Andrássyho třídě projede těžší auto nebo autobus, na nástupišti to reálně slyšíte a cítíte lehké vibrace, jako by Vám to auto jelo přímo nad hlavou.
Szimpla Kert a bleší trhy: Szimpla není jen noční pajzl pro turisty. Majitelé si zakládají na komunitním životě, takže každou neděli dopoledne se tenhle divoký noční klub promění v klidný farmářský a bleší trh. Místo opilých turistů tam místní babičky prodávají domácí sýry, med a čerstvou zeleninu přímo na barech, kde se pár hodin předtím rozlévala tequilla.
