Kousek od Mnichova
Stačí hodina a půl cesty z Mnichova a člověk se ocitne v městě, kde to voní kávou, čokoládou a dějinami. Je sobota 2. 5. 2026 a my míříme do Salzburgu – města klasické hudby, barokních kulis a vyhlášených Mozartových koulí. Zdenda miluje marcipán, takže plán dne je jasný: projít město, něco zažít a zjistit, jestli je salcburská legenda opravdu tak sladká, jak se o ní říká. Netušíme ještě, že kromě památek a cukráren nás čeká i pár menších trapasů, nové tenisky a jeden velmi hlasitý alarm.
Sedmimílové tenisky
Pohodlné boty jsou základ každého městského výletu. To nám došlo už první den v Mnichově. Nohy nás z polobotek bolely, Zdenda necítil prsty a já začínal chodit jako pacient po náročné rehabilitaci. Hned za hranicemi proto zastavujeme v outletovém centru a lovíme nové tenisky Adidas. Tyhle originály – snad opravdu originály – se třemi pruhy mají zachránit náš salcburský pochod. V garážích je okamžitě přezouváme a vyrážíme směrem do města. Jenže při nájezdu na dálnici zahlédnu ceduli upozorňující na povinnou dálniční známku, kterou samozřejmě nemáme. Při přejezdu hranic z Německa nám to vůbec nedošlo. Neplacený úsek skončil u outletu, dál už se jede za peníze. Takže nezbývá než doufat a risknout to.
Zámek pro milenku
Auto necháváme nedaleko hlavního nádraží v podzemním parkovišti Parkhaus Wyndham – BOE Parking Salzburg. Vjezd nevypadá zrovna reprezentativně, ale bereme to jako součást dobrodružství. Celodenní parkování stojí 20 eur a do centra je to odsud příjemná patnáctiminutová procházka. První zastávkou je zámek Mirabell a jeho zahrady. Na zámku se zrovna konají svatby a zahrady nejsou nijak rozlehlé, takže je projdeme poměrně rychle. Fontány uprostřed aspoň trochu ochlazují horký vzduch a je to ideální místo na pár fotek. Turisté si navzájem vstupují do záběrů a každý se snaží ulovit ten nejhezčí snímek zámku s překvapivě střídmou neoklasicistní fasádou. Mirabell má ale mnohem pikantnější historii, než by jeho uhlazený vzhled napovídal. V roce 1606 ho nechal postavit arcibiskup Wolf Dietrich pro svou milenku Salome Altovou. Některé stavby zkrátka nevznikají jen z touhy po kráse, ale i z velké náklonnosti.
Každá koule není Mozartova
Přes most Staatsbrücke, odkud je krásný výhled na řeku i panorama města, vstoupíme rovnou do nejrušnější části Salzburgu – do ulice Getreidegasse. Je tu hlava na hlavě. Nad chodníkem visí typické zdobené cedule obchodů, všude se prodávají suvenýry s Mozartem, notové motivy a samozřejmě i Mozartovy koule. Právě tady ale pozor: v těchto turistických obchodech je nekupujte. Jedna koule tu stojí 2,20 eura a chuťově nás nijak neoslnila. Míjíme Mozartův rodný dům, na konci ulice se otočíme a vracíme se zpět směrem k náměstí Alter Markt. Teprve tady nacházíme místo, které za to opravdu stojí – tradiční cukrárnu Josef Holzermayr, kde už více než 150 let vyrábějí ručně dělané originální Mozartovy koule. Ty pravé poznáte podle stříbrnomodré fólie. Aby to nebylo příliš jednoduché, existuje i modrostříbrná varianta s pevným marcipánovým jádrem. Stříbrnomodré kuličky jsou s tekutou náplní bez výrazné chuti marcipánu. Ty oranžové s názvem Princes jsou zcela bez marcipánu, s mléčnou čokoládou a meruňkovou náplní, a chutnaly mi výrazně víc. Asi proto, že já na rozdíl od Zdendy marcipánu nikdy úplně nepropadl. Devět ručně vyrobených kuliček vyjde na 22 eur. Za originální chuť se v Salzburgu prostě platí.
Na hrad přes katedrálu
Přes Residenzplatz, rozlehlé náměstí vysypané kamennou drtí a ozdobené kašnou Residenzbrunnen, míříme ke katedrále svatého Ruperta a Virgila. Za 5 eur kupujeme online vstupenku a scházíme do útrob i podzemí katedrály. Zdenda se mi na chvíli ztratí mezi chodbami, ale u oltáře se zase úspěšně shledáme. Odtud pokračujeme k úpatí pevnosti Hohensalzburg. Lanovku za 15 eur bez větší debaty odmítáme a místo toho si dopřejeme oběd v uličce pod hradem. Zdenda volí řízek, já klobásu, a i s polévkou nás to vyjde zhruba na stejnou částku jako lanovka. Pak se přesouváme do St. Peter Stiftskulinarium, údajně nejstarší restaurace v Evropě, jejíž historie sahá až do roku 803. Část interiéru je vytesaná do skály, posezení je nečekaně stylové a celé místo má zvláštní směs elegance a historie. Včetně cen za dva drinky. Přesto je to zastávka, která rozhodně stojí za to.
Ach ty panoramata
Místo vyhlídky z monumentální pevnosti si vybíráme jiné místo, odkud je vidět město i Alpy. Po svých stoupáme na protější kopec směrem k Richterhöhe. Výchozím bodem je východ z garáží vytesaných ve skále Panorama Altstadt. Cestou se otevírají výhledy na vzdálené horské vrcholy a Salzburg pod námi působí skoro až pohlednicově. V malém bufetu se Zdenda pokouší objednat pivo, ale místní obsluha pokračuje v lehce odtažité pohostinnosti, se kterou jsme se setkali už v Mnichově. Chvíli to vypadá, že je u okénka úplně neviditelný. Nakonec si sedneme na lavičku a jen mlčky pozorujeme Alpy, které v dálce vypadají majestátně a naprosto nevzrušeně.
Pád s alarmem
Přes trochu zanedbaný park na vrcholu kopce míříme k muzeu moderního umění. Docházíme tam už unavení a zpocení, takže v ostrém kontrastu s lidmi na terase, kteří jsou oblečení ve slavnostních róbách, popíjejí pravé šampaňské a z krekrů jim odpadávají kuličky kaviáru. My jen hledáme vchod k výtahu, který tu podle všeho má být. Po chvíli ho opravdu najdeme. Z výtahu právě vystupuje nevěsta v bílých šatech se svým doprovodem, my nastupujeme dovnitř a mačkáme nulu. Dole se dveře otevřou a my vystoupíme do ohrazeného prostoru. A v tu chvíli je jasno: jsme v placené pasti. Ven se dá projít jen přes turnikety, protože výtah je zpoplatněný a jedna jízda stojí 4 eura. Nahoru znovu jet opravdu nehodláme. Napadne mě proto jednoduchý plán – bránu prostě překročíme. Zdendovi to projde bez problémů. Já se ale převrátím, zaseknu si nohu v bráně a celá konstrukce spustí alarm. Končím rozpláclý na studeném betonu a sluneční brýle mi odlétají někam stranou. Alarm přinutí Zdendu vrátit se zpět a zkontrolovat, jestli ještě vůbec žiju. Naštěstí se rychle vzpamatuju, rukou přirazím bránu zpátky a alarm utichne. Pak už jen mizíme co nejrychleji do útrob skalního parkoviště.
Ostuda a kapučíno v kornoutu
Pryč odsud, a rychle. Na kamerách budeme skoro určitě, ale to už se nedá vzít zpátky. Jako malé bolestné mi Zdenda kupuje kapučíno ve zmrzlinovém kornoutu a ještě dlouho se tomu směje. A upřímně, má proč. Je to místní rarita, na kterou jsme jinde nenarazili. Káva se nalévá do kornoutu vyloženého čokoládou, takže neproteče skrz a člověk může po dopití rovnou sníst i obal. Chuť kapučína je vlastně docela standardní, ale ten nápad je natolik absurdní a zároveň skvělý, že z něj vznikne jeden z nejsilnějších zážitků celého dne.
Čus Salzburgu
Pěšky se vracíme zpátky ke garážím, a ještě jednou procházíme zahradami u zámku Mirabell. Salzburg v sobě míchá sůl, hudbu, historii i čokoládu v poměru, který funguje překvapivě dobře. Je to město, které umí být vznešené i trochu směšné, turistické i okouzlující, a právě tím si nás získal. Pokud sem vyrazíte, vezměte si pohodlné tenisky, nechte si čas na kávu, něco sladkého i obyčejné toulání uličkami. Salzburg totiž není město, které by se mělo jen odbýt seznamem památek. Nejlépe funguje tehdy, když v něm na chvíli zpomalíte a necháte ho, aby si vás získalo po svém.
Otázky a odpovědi
