A poslední před odletem na Kho Samui, 9.12.2025
Naplánovali jsme si, že vstaneme v 7:30 a už nezaspíme, stejně jako včera. Náš cíl se nám povedlo splnit na 0 procent. Opět jsme zaspali a vstávali jsme v 9:30, tedy hodinu před ukončením výdeje snídaní a o tři hodiny dříve, než si všichni ze snídaňového pultu odnesou vajíčka. Já už neriskuji a k snídani si dávám smaženou rýži se strouhanou mrkví, no a přeci jen neodolám třem kuřecím párečkům. Uvidím, jak mě dnes proženou. Zdenda je rýžový klasik se sladkou tečkou v podobě lívanců s džemem. Vždy se mu tento snídaňový koncept vyplatil.
Máme nabitý program, čeká nás den chrámů všech typů, těch duchovních i těch nákupních. V obou půjde uspokojit naše duše a povznést je do jiné dimenze. Z hotelu odjíždíme s Grabem. Dopolední dopravní zácpa je úplně jiná než ta ranní a večerní. Auto s řidičem celkem plynule jede. Možná je to i tím, že řidič najede na placenou nadzemní část silnice, kde zaplatí mýtné přes automatizovaný systém. V aplikaci Grab pak byla cena za cestu o 50 bahtů vyšší a částka se přičetla k nabízené ceně za odvoz zpětně. Jinak si to nedovedeme vysvětlit. Přejedeme řeku Menam-Čao-Praja a vystupujeme v úzké uličce plné turistů před chrámem Wat Arun Ratchawararam Ratchawaramahawihan.
Místní jsou oblečeni ve slavnostních šatech. Já se Zdendou se na sebe podíváme a sjedeme pohledem naše turistické oblečky s výrazem ve tváři: „Pustí nás tam?“ Zdenda jde na průzkum ke vchodu a já jdu pro ledovou kávu. Vše je v pohodě. Dovnitř procházejí turisté oblečeni stejně, nebo ještě hůře. Jen dámy, paní a slečny, dejte si pozor na příliš odhalená ramena, sukně a kraťasy nad kolena. Přísnější dress code se týká hlavně žen. Zaplatíme 200 bahtů za vstupné na osobu a vstupujeme na posvátné území.
Je tu hodně lidí, kteří se snaží udělat tu nejlepší fotografii s chrámem v pozadí. Většina z nich fotí proti slunci, tak je necháme přitom a s úžasem hledíme na poschoďovou stavbu, která je poseta barevnými kameny. Odkud se tu vzaly a proč tu jsou, najdete v příspěvku od Zdendy. Domorodci sem chodí slavnostně oblečeni, tak významné místo to pro ně je – tedy pokud ty páry nejsou novomanželé. Zřejmě ne, potkáváme celé rodiny v tradičních thajských oblecích. Jsou hravé, barevné a veselé.
Obejdeme chrám kolem dokola po prvním patře, kam vedou velmi příkré schody. Zdenda mě na ně pro jistotu upozorní. Ví, jak jsem v tomto ohledu šikovný, a při představě, že mě táhne z chrámu na zádech do nemocnice (protože sanitka by sem v dopravní zácpě dojela až zítra), raději mě jistí aspoň pohledem. Je tu tak plno, že na fotku na pěkném místě čekáte frontu, a stejně vám do záběru někdo vleze nebo do vás alespoň při focení šťouchne. Celkový dojem nám to nezkazí. Schody na vrchol stavby jsou pro turisty uzavřené. Asi vědí proč. Ze schodů nepadám jenom já a nechtějí mít při úpatí hromadu lidských těl, která by ostatní museli překračovat, a asi i kapacita místního zdravotnického systému má nějaké své limity.
Po prohlídce chrámu stylem tělo na tělo jsme uspokojeni a jdeme si dát něco k pití a najít přístavní molo, ze kterého má odplouvat vodní taxi na druhý břeh. Máme štěstí a hned na první dobrou natrefíme na velmi příjemnou zaměstnankyni, která tu řídí nalodění. My jsme během sekundy zjistili, že dotaz, jestli odsud odplouvá loď na druhý břeh ke chrámu Wat Phra, ji vytáčí do běla. Ona totiž prodávala lístky na okružní plavbu po řece. Bylo zábavné sledovat, jak se jí na to samé zeptal každý, kdo přišel po nás. Během jedné minuty musela odpovědět asi třicetkrát, že loď na Wat Phra odplouvá skutečně z tohoto místa za 15 minut. Pak jen odečítala minuty a naštvaně ukazovala na místo, kde jsme seděli my. Jako kdybychom za to mohli. A to bylo teprve poledne – ještě ji čekalo pět hodin do konce směny.
Vodní taxi na Wat Phra je tady. Při nástupu nic neplatíme. Od milé paní víme, a pak to ještě asi dvěstěkrát řekla někomu dalšímu, že jízdné se platí až na lodi. Tuhle informaci upřesňujeme: platí se až po výstupu na druhém břehu. Což od místních dopravců není moc prozíravé – kdyby loď šla ke dnu, nedostanou zaplaceno. Pro turisty výhoda, že zaplatí až po bezpečném výstupu. Plavba trvá asi pět minut. Vystoupili jsme ze člunu a prošli platební bránou typu točícího se turniketu v české ZOO. Při otočce zábrany se musíte synchronizovat s pokladní v budce, jinak nestihnete při průchodu odevzdat 20 bahtů za osobu. Ještě že jsme byli ve dvou, dali nám sekundovou pauzu na předání bankovek.
Uličkou zahneme doleva a jsme na hlavní ulici u chrámu Wat Phra. Že jsme tu správně poznáme podle počtu čekajících tuk-tuků. Turisty lákají jako vosy cukr. Před vládními budovami a posvátnými chrámy se nesmí kouřit. O tom nás informoval jeden místní občan u zdi chrámu s cigaretou v ruce. Hned se s námi dal do řeči. Zajímal se, kam máme namířeno a odkud jsme. Z České republiky zná Miloše Baroše. Vytáhl ofocenou část mapy a začal nám na ni kreslit cestu ke chrámu, před kterým jsme stáli. Hned nám došlo, že nám navrhuje tříkilometrovou „zkratku“ svým tuk-tukem k místu, kde právě stojíme. Slušně jsme odmítli a řekli mu, že těch pět metrů ke vstupu do chrámového komplexu Wat Phra dojdeme pěšky.
Vstupné do celého areálu chrámu Wat Phra s ležícím Budhou je 400 bahtů za osobu. Hlavním turistickým lákadlem je především veliká socha ležícího Budhy měřící 42 metrů a na výšku 15 metrů. Před vchodem jsme si ještě bouchli do velkého zavěšeného gongu. Velké, samostatně stojící gongy, na které se často bije paličkou pro vytvoření hlubokého zvuku během ceremonií, se označují jednoduše jako khong a jsou běžným prvkem chrámového vybavení.
Potom jsme došli před vstup chrámu s ležícím Budhou, zuli se a boty dali do připravených zelených tašek. Tušíme, že uvnitř nebude probíhat výprodej zboží z Temu, ale pěkně si každý ponese boty v tašce přes rameno. Bosí vstupujeme do vnitřních prostor. Budhova hlava a pohled na nás vykukují skrz sloupy, u kterých se mačkají turisté. Každý si poctivě hlídá obsah své tašky a snaží se udělat ten nejlepší snímek obrovské sochy. Do jednoho záběru se nevejde celá.
Postupujeme s davem a za několika sloupy objevíme VIP salonek s výhledem na sochu. Je tu narváno a stojí se fronta. Ani naše základní platební karty nás nedostanou do salonku rychleji. Turisté si zde ochotně pomáhají s focením. Vždy je to loterie, když někomu do ruky svěříte svůj mobil. Buď máte nepovedené fotky, nebo pak nemáte mobil. Pokaždé těžká volba.
My jsme měli štěstí na jeden pár, který nás požádal, ať jim uděláme společnou fotku. Výměnou za to oni vyfotí nás. Pán mě sice nejdříve okřikl, ať nepředbíhám, když jsem se cpal ke Zdendovi. Vůbec se mu nedivíme, protože podobnou taktiku zkoušelo několik lidí. Tento statečný ochránce pozic měl všechny na očích a předbíhání korigoval. Včetně mě, když si všiml, že se mu někdo cpe za záda k pohlednému mladému muži – Zdendovi. Nějak vyhodnotil, že někdo mého vzezření k němu nemůže patřit. Zdenda se ke mně hrdě přihlásil. Doufám, že toho teď nelituje.
Celé situaci jsme se srdečně zasmáli a pomohli si s fotkami. Tašku s botami pověsíme na plot, který Budhu ochraňuje od doteků zvědavců, a protočíme se ve VIP salonku. Dav lidí se postupně plazí dál, až k nohám Budhy s ornamenty. Zde se na chvíli zastavíme, jen jak nám dav dovolí, a uděláme pár fotek: Budhovy nohy a my.
Nyní se fronta stočila za Budhova záda a značně prořídla. Asi už tolik lidí nechce vidět druhou stranu. Zdenda zde kupuje mince, které se postupně házejí, společně s modlitbou, do připravených nádob. Peníze mu došly asi uprostřed řady těchto měděných nádob. Kdyby byl v Zaře, nedošel by ani ke druhému regálu.
Opouštíme posvátný prostor a poctivě vracíme prázdnou tašku. Zkontrolujeme, jestli jsme si z chrámu odnesli naše boty. Na podpatcích dál jít nechceme. Areál postupně projdeme celý. Pokud jste zvědaví, což je dobře, přečtěte si informace k tomuto místu ve Zdendově příspěvku ke chrámu Wat Phra.
Chrámový komplex opouštíme východem u ministerstva obrany. Před čestnou stráží hlídající vchod a dohledem dvaceti kamer si zapalujeme cigaretu. V Thajsku se nesmí kouřit před chrámy ani před budovami státními. Takže prcháme pryč, než nám seberou pasy.
Míříme opět k řece, abychom se nechali převést do chrámu jiného typu – do chrámu nákupního. Modlitby zde probíhají trochu jinak, kdy se modlíte, abyste měli na to, co si tam chcete koupit. Zastávku vodního taxi najdeme poměrně rychle. Od ministerstva obrany jdeme rovně ulicí až do Rajinee. Zaplatíme 100 bahtů za osobu a nastupujeme na linku lodní dopravy po řece – buď modrou, nebo oranžovou. Lodní taxi je slušně zaplněné a já jsem rád, že mě mladší ročníky nepouštějí sednout. Statečně se držím sedadla přede mnou.
Kolem nás je jen Bangkok, kam jen oko dohlédne. Moderní výškové budovy se střídají s původní starší zástavbou. A už se to blíží. Nejluxusnější chrám nakupování ze všech v celém Bangkoku a možná i v celém regionu – Icon Siam. S údivem hledíme na skleněnou fasádu obrácenou směrem k řece. Obchodní dům tu sedí na břehu hnědé řeky jako koruna na hlavě nějakého panovníka.
Pozvolna a s očekáváním vstupujeme dovnitř. Procházíme bezpečnostním rámem, které tu jsou v podobných obchodech celkem běžné. Šálí nás zrak, nebo vidíme dobře? Podlaha z leštěného hnědého mramoru nás dovede k tradičnímu tržišti. Nad hlavami vidíme několik pater s logy světově věhlasných módních značek.
Máme hlad, a proto zamíříme na stylizované tržiště, na kterém návštěvník – pokud mu nějaké peníze po nakupování zbydou – může ochutnat speciality ze čtyř regionů celého Thajska. Tržiště je uspořádáno právě podle těchto čtyř regionů podle světových stran. Žádnou thajskou autenticitu tu nečekejte. Velký klimatizovaný suterén pro zbohatlíky, kterým tradiční thajské trhy smrdí. Překvapením bylo, že ceny jídel nebyly astronomické, ale běžné jako všude jinde.
Využijeme toho a ochutnáme corndog – párek v těstíčku na špejli, nudle Pad Thai a Zdenda si objednává vepřové maso s rýží. Opět menší porce, ale nám to stačí. Nejdražší položkou byly jahody v čokoládě za 140 bahtů. To jim to tady jako nikde v prosinci neroste, že taková cena? Zřejmě ano, protože to je pro místní rarita a každý se s jahodami fotil na sociální sítě jako u nás lidi s Michalem Davidem.
Po jídle se vydáme prozkoumat vyšší patra. Láká nás, tedy hlavně mě, Apple Store. Je to místo nejen pro fanoušky značky. Obchodem lze zadarmo projít na venkovní terasu a zažít výhled na část Bangkoku podél řeky. Nezdržujeme se tu dlouho. Zdendův Samsung se mu v kapse začíná ošívat a já nemám v plánu nic koupit.
Ostatní obchody jen míjíme. Zaujme nás jen jeden. Za jeho výlohou je obrovský ležící jezevčík, kterému se zvedá stříbrné „brnění“, možná sedlo. Tato dokonale provedená loutka napodobuje dech zvířete. Jedná se o obchod firmy Gentle Monster. Ani jeden z nás ji nezná. Mladé dívky se u ní nechávají zvěčnit profesionálním fotografem. Hlava nám to nebere.
Už toho máme dost a odcházíme z obchodního domu plné lidské marnosti a hlouposti. Pokud se chcete o místě dozvědět více, přečtěte si příspěvek od Zdendy.
Mizíme odsud s kávou z „high-tech“ kavárny pro dva za 300 bahtů. Venku se u ní vzpamatováváme ze zážitku z obchodního domu Icon Siam. Nebyla to ztráta času, jen další originální zážitek z Bangkoku. Návštěvu tohoto místa zvažte sami.
Místo opouštíme nadzemní linkou Gold – jak příznačné jméno pro toto místo. Linka má jen tři zastávky, z nichž jedna je právě u nákupního centra. Jezdí po ní plně automatizovaný vláček se dvěma vagony bez řidiče. Je to naše poslední cesta hromadnou dopravou po Bangkoku.
Na hotel jedeme hodinu, a to dráha vede nad zemí. Tady se vyplatí promyšleně kombinovat všechny druhy dopravy: kdy jet tuk-tukem, kdy metrem, kdy využít Grab, kdy nadzemní dráhu. Vše i podle času, kdy chcete někam vyrazit. Ve finále nikde moc neušetříte, pokud si vyberete jen jeden způsob dopravy. Vše vyjde cenově vlastně stejně, jen dokážete ušetřit čas.
Do hotelu přijedeme unavení po celodenních přesunech a stání ve frontách. A to nás čeká ještě balení kufrů, protože ve 3:40 ráno odjíždíme na letiště. Využijeme nabídku hotelu Thru Siam a objednáváme letištní taxi za 600 bahtů, v přepočtu 420 Kč za oba.
Sice se z centra na letiště Suvarnabhumi lze dostat speciální nadzemní linkou, ale hromadnou dopravu už nechceme využít, máme jí plné zuby, a navíc potáhneme kufry. Jsme sice blízko výchozí stanice Phaya Thai, ale objednané auto bude takhle brzy ráno jistota. Dáváme si dobrou noc a těšíme se na to, jaké nové zážitky přinese zítřek.
