Klobása za cenu benzinu
Byl to spontánní nápad, jak strávit 3 dny volna a poznat naše sousedy za hranicemi. Cestujeme do Mnichova a Salzburgu (Salzburg leží v Rakousku, takže jde o kombinaci Německa a Rakouska). V pátek 1. května 2026 jsme vyrazili autem směrem na západ. Aktuální cena 43 korun za litr benzinu nás neodradila od poznávání dalšího kousku Evropy na jihozápad od nás. Do nádrže tankuji o 2 litry benzinu méně. Za ušetřená 4 eura si dáme večeři pro dva, pokud zůstaneme u klobás.
Více hotelů se stejným názvem
Do Mnichova přijíždíme kolem 3. hodiny odpoledne a rovnou se ubytujeme v hotelu Holiday Inn Express – City East IHG. Sice je to úplně jiný hotel, než jsem ve čtvrtek večer vybral já. Hotelů se stejným názvem Holiday Inn Express je v Mnichově přes 10. Liší se jen adresou a lokalitou. Zdendova otázka při rezervaci: „Je to opravdu tento hotel?“ mi připadala naprosto jasná. A já odpověděl ano. Když nevratnou rezervaci potvrdil, zeptal jsem se na adresu, protože mi bylo divné, proč se tolikrát ptal. Naše kolize při mém výběru a Zdendově rezervaci hotelu se ukázala jako šťastná náhoda. Rezervovaný hotel je o 3 km blíže centru než ten, který jsem vybral já.
Tramvají do srdce Bavorska
Od hotelu jsme došli pěšky za 8 minut na zastávku tramvajové linky č. 21, která jede do centra Mnichova. Vystupujeme poblíž Marienplatzu (tramvaje nejezdí přímo na Marienplatz, ale do jeho blízkosti, např. na Karlsplatz/Stachus). Takže hotel můžeme doporučit pro přespání v Mnichově s dobrou dopravní dostupností do centra města. Na zastávce jsme si do mobilu stáhli aplikaci GO a koupili jízdenku na 12 hodin za 10 eur. Pozor – uvádí se jako denní jízdenka, ale neplatí vždy přesně 24 hodin (často platí do 6:00 následujícího dne podle typu jízdenky). Jednotlivé jízdenky za 4 eura se nevyplatí. Tramvaj ve svátek jezdila v desetiminutových intervalech. Za 30 minut jsme vystoupili v centru a vydali se prozkoumat bavorskou kulturu.
Bitva o medvídka
Jako první zastávka je stánek se suvenýry. Zdenda vybírá magnetku na lednici. Vždy nějakou koupíme jako vzpomínku na místo, které jsme navštívili. Díky všem magnetům na lednici jsme přitáhli nedalekou železnou autobusovou zastávku v Chomutově asi o 1 metr blíže k domu. Tolik jich už máme. Paní ve stánku začala na Zdendu křičet: „Halló, ich bin hier!“ – já jsem zde! Nechtěla, aby na vystavené věci sahal. Pak mu ještě začala radit, jak má sundat medvídka na přívěsku, kterého mi chtěl koupit jako dárek. Nejdříve toho prvního ne – na něm je cenovka. Takže ho musí sundat a vzít toho za ním. Pak mu dala ještě několik dalších rad, jak medvídka sundat. Zdendovi se začala vařit krev a já se začal obávat, že to vzdá a z Mnichova odjedu bez suvenýru. Nevzdal to. Hrdinně zabojoval a díky jeho skvělé němčině medvídka vybojoval. Jestli ho někdy ztratím, tak to asi nepřežiji a Zdenda mě vlastnoručně uškrtí a bude u toho na mě řvát německy.
Mezi davem a preclíky
Vyhráli jsme bitvu o medvídka. To jsme ještě nevěděli, že nás čeká další. Bitva o preclík. Zatím si prohlížíme náměstí s ikonickou radnicí a zvonkohrou. Zvedáme oči vzhůru k fasádě a proplétáme se davem turistů. Naši zvědavost probudila fronta u jednoho z obchůdků na náměstí. Z cest víme, že kde je fronta, vyplatí se zastavit a něco si koupit nebo ochutnat. Je to pekárna Rischart Backhaus. Zkušeně předběhneme frontu k prvnímu výdejnímu místu, kde čeká nejvíce lidí. Zamíříme ke vzdálenějšímu od vchodu do pekařství. Zdenda má dlouhé ruce. A to tak, že si dovolil přímo ukázat na preclík, který chce. Prostě natáhl ruku přes zaoblenou skleněnou vitrínu a prstem se skoro dotkl preclíku. Prodavačce v bavorském kroji se to ale vůbec nelíbilo a řekla mu, ať jí nesahá na zboží. Nevím, co tím myslela, ale sukni měla až k zemi a Zdenda tak dlouhé ruce nemá. Místní pohostinnost nás trochu vyvedla z míry. Zaplatíme, bereme pytlík s jedním klasickým a jedním sýrovým preclíkem a jdeme si je sníst na náměstí.
Bavorsko na talíři
Naším dalším cílem je tržnice Viktualienmarkt. Tou jen projdeme. Pokud chceš vědět detaily, přečti si příspěvek z Mnichova od Zdendy. Dojdeme až k restauraci Der Pschorr, kde jsou usazeni muži v kožených kraťasech a ženy v krojích. Tady to bude to pravé bavorské pohoštění, říkáme si. S nedůvěrou vejdeme do předzahrádky restaurace. Jsme rádi, že jsme po pozdravu nedostali hned přes hubu. Po předchozích zkušenostech. Musím říct, že personál byl velmi ochotný a příjemný. Možná teprve tady okusíme tu pravou bavorskou pohostinnost a ochutnáme nějaké místní klasické jídlo. A také že ano. Objednáváme si pečené vepřové koleno. Stačím zareagovat a číšníkovi upřesním, že nám bude stačit jen polovina. Cena za jedno celé koleno je 37 eur. Za poloviční porci si účtují 27,90 eura. Není to kvůli úspoře, ale zahlédl jsem porce na vedlejších stolech. Velmi rychle nám na stole přistála hromada masa s klepajícím se kulatým knedlíkem a mističkou kyselého zelí.
Křupavý obr
Nevím, jak jsou tu prasata veliká. Ale vepřová kolena na našich talířích vypadala, jako kdyby byla velká jako sloni. Při pohledu přes ně jsme viděli jen klobouky na hlavách lidí u vedlejšího stolu. Tlustá, lesklá, propečená kůže křupala a šla velmi lehce oddělit od masa. Maso od kosti skoro odpadávalo. Na talíři nám ležel jeden slizký kulatý knedlík, který se krčil ve stínu hory masa. Doslova se klepal. Oba jsme našli odvahu a zajeli nožem do kolene. Z připraveného omáčníku o velikosti vázičky jsme maso podlili univerzální hnědou omáčkou. Ta nám moc nechutnala. Já jsem snědl půlku a Zdenda skoro celé koleno. Oba jsme byli rádi za poloviční porci. Doporučujeme, pokud chcete ochutnat něco opravdu místního a nehodláte se stravovat v rychlém občerstvení.
Památky, dějiny a automat na cigarety
Po takhle těžké večeři jsme se museli ještě projít. V našem seznamu jsou další zajímavá místa k navštívení. Jaká to byla, se dočtete v příspěvku od Zdendy. Já sem přidám jeden moment, který mě pobavil. V parku u Alter Botanischer Garten dostal Zdenda chuť na klasickou cigaretu a našel automat. Jenže ty v Německu vyžadují ověření přes občanský průkaz kvůli kontrole plnoletosti. Ten český samozřejmě neakceptují. Ani kartičku pojištěnce, ani platební kartu, pokud není vydaná k německému účtu. Zdenda do automatu strčil snad všechno, co měl v peněžence, ale automat se s ním odmítl bavit. Nakonec oslovil partičku děvčat, která šla kolem. Ta ho nejdříve odmítla, ale nakonec s ním k automatu zašla a on si s vítězným úsměvem jednu zapálil. Hrdý na to, jak vyzrál na automat.
Město, kde hořely ohně
Mnichov je město s bohatou historií a plné zajímavých památek, včetně rezidence bavorských králů, kde jsme naši procházku zakončili u skleničky Aperolu na náměstí Odeonplatz. Město, ve kterém hořely pochodně. Lidé tu kdysi slepě následovali maniakálního vůdce, pochodovali ulicemi a zněly jim k tomu bubny a píšťaly. Město, kde žil nádherymilovný Ludvík II. Bavorský (jeho homosexualita není historicky jednoznačně doložena, ale bývá často zmiňována), který zřejmě musel skrývat svou orientaci a jehož okolí ho dovedlo k šílenství (jde o interpretaci historických událostí; oficiálně byl prohlášen za nesvéprávného a zemřel za nejasných okolností). Město naděje, že některé věci lze změnit a nedopustit, aby se již opakovaly. Město, ve kterém zahořel i olympijský oheň. Současný Mnichov je pěkný a stojí za návštěvu. Připomíná lidem, že zamindrákovaná nenávist ke komukoli neplodí nic dobrého.
Otázky a odpovědi
