Proč v all inclusive trpím a neumím za raketu vypnout

Sedím na bílém plastovém lehátku (aspo, že ho vyrobili Italové), na zápěstí mě škrtí modrá plastová páska – vizuální cejch příslušnosti k vyvoleným – a v ruce držím kelímek s tekutinou, která se tváří jako gin s tonikem, ačkoliv chutná spíš jako zředěná okena s bublinkami.

Kolem mě vládne absolutní, dokonale nalinkovaný resortní mír. Moře šplouchá přesně padesát metrů přede mnou, bazén má ideálních 28 stupňů a u baru s občerstvením se právě rozvoněly hranolky. Běžný občan by v tuhle chvíli slastně vydechl, zavřel oči a zahájil vytoužený stav beztíže.
Já? Já mám tepovou frekvenci jako před maratonem, v očích tik a hlavou mi běží jediná myšlenka:

Za tohle jsem zaplatil raketu peněz. Tak proč se tu cítím jako v pionýrském táboře pro dospělé, odkud se nedá utéct?“

Budíček, nástup a boj o jídlonosiče

All inclusive je totiž v mých očích dokonalou reinkarnací socialistického tábora, jen zabalenou do pětihvězdičkového mramoru. Všechno má svůj neúprosný řád a režim dne.

7:00 – Ranní rozcvička: Nikoli s píšťalkou, ale s ručníkem v podpaží. Kdo dřív přijde, ten dřív obsadí lehátko u bazénu. Pokud nezapíchnete svůj froté prapor na strategickou pozici do osmi ráno, končíte v „druhé směně“ někde u plotu za záchody.

12:30 – Hromadný nástup do jídelny: Otevřou se skleněné posuvné dveře a začíná organizovaný chaos. Lidé s prázdnými talíři krouží kolem nerezových van jako supi nad mršinou. Odborářský bufet v plné parádě. Hromada melounu, k tomu těstoviny s univerzální hnědou omáčkou a navrch ryba, protože „když už je to zaplacené, musíme se přece naprat k prasknutí“.

15:00 – Kulturní vložka: Přichází hlavní animátor s mikrofonem a lámanou angličtinou burcuje táborníky na aqua aerobic. „Come on, everybody, move your body!“ Ne, nechci hýbat tělem v rytmu Macareny. Chci skočit do moře a plavat až do jiného časového pásma.

A nejhorší na tom všem je, že mě to neuvěřitelně štve. Štve mě to vůči mně samotnému.

Vždyť jsem si ten týden těžce vydřel. Zaplatil jsem částku, za kterou by se dala koupit slušná ojetina nebo letenky na druhý konec světa. Měl to být zasloužený relax. Vypnout hlavu, lehnout si jako lachtan a neřešit vůbec nic. Jenže moje hlava odmítá přepnout do režimu „knedlík“.

Po dvou hodinách ležení na lehátku mě bolí záda, koukám na hodinky a v duchu počítám, kolik desítek minut ještě musím protrpět, aby se ten odpočinek dal považovat za splněný. Místo zenu se dostavuje regulérní klaustrofobie.

Diagnóza: Zkažený divočinou

A právě při tom posledním all inclusive pobytu, kdy jsem zíral do stropu klimatizovaného pokoje a v dálce duněla večerní hotelová diskotéka, mi to konečně došlo.
Já už tenhle pasivní odpočinek prostě neumím. A můžou za to všechny ty cesty po Asii, toulání po Indonésii a stovky kilometrů australského roadtripu. Tam venku, v té nefalšované divočině, jsem se totiž nevědomky naučil úplně jinou životní poučku: že skutečný klid a reset hlavy nepřichází s nečinností, ale s AKCÍ.

Pozor, nepleťme si to s prací. Nechci na dovolené otevírat maily, zvedat telefony ani řešit tabulky. Ale potřebuju děj.

Potřebuju vstát v pět ráno, protože v džungli právě vychází slunce. Potřebuju sednout na otlučený skútr a proplétat se uličkami na Bali, kde vzduch voní hřebíčkem a kouřem z obětin. Potřebuju se potápět k útesům, kde mi pod rukama plavou želvy, lézt na sopku se spálenými zády, zabloudit v uličkách Bangkoku nebo stát na australském útesu a nechat si větrem vyfackovat z hlavy všechny starosti civilizace.

V tom permanentním pohybu, v tom lehkém cestovatelském diskomfortu, kdy nevíte, kde budete večer jíst a jestli Vás v noci nesežere gekon, totiž nastává ten nejhlubší odpočinek. Mozek musí řešit přítomný okamžik – vteřinu za vteřinou, zatáčku za zatáčkou. Nemá čas analyzovat stres z domova, protože zrovna obdivuje korálové srdce z letadla nebo uskakuje před vlnou v Pacifiku.

Sbohem, lachtaní ráji

Zatímco většina lidí jezdí do all inclusive resortů dobít baterky, mně je tenhle „luxusní lágr“ systematicky vybíjí. Zavřený za hotelovou zdí s neomezenou konzumací vaječné omelety jsem jak lev v kleci, kterému servírují granule v přesně stanovený čas.

Takže oficiálně kapituluju. Přiznávám si to. Jsem nepoužitelný resortní povaleč. Až příště ucítím, že nutně potřebuju vypnout a zresetovat mozek, nebudu klikat na Last Minute nabídky do pětihvězdičkového rezortu s bazénovým barem. Radši vezmu krosnu, koupím jednosměrnou letenku někam, kde cesty nemají asfalt, a naordinuju si ten jediný odpočinek, který na mě doopravdy funguje: čistokrevnou, nespoutanou akci.

Protože ležet a nic nedělat? Na to je život až moc krátký. A upřímně – ten gin z plastového kelímku za to fakt nestojí.