Když vám stávka na železnici podtrhne den plný krysích závodů
Pisa je v turistických katalozích vykreslená jako idylické město, kde svítí sluníčko a vy si s úsměvem podepřete šikmou věž. Realita? Pokud chytíte den, kdy mají Italové pravděpodobně na oběžné dráze úplněk, promění se to v logistické peklo, kde máte chuť rozstříhat špagety, pizzu utopit v kečupu a za odměnu si dát hranolky z mekáče.
Celý tenhle divoký den odstartoval už ráno. Cesta MHD z ubytování na vlak proběhla v pohodě, ale hned na nádraží mi prodali tak příšerné kafe, že musel být vážně úplněk. Jako kontrolor kvality jsem to sice se sebezapřením odpustil, ale byl to jen slabý předkrm. Ve vlaku jsme totiž málem zažili extrémní zdravotní situaci jednoho ze spolucestujících, a když jsme konečně vystoupili v Pise, v tom lehkém šoku jsme kompletně minuli všechno, co jsme cestou k věži chtěli vidět.
Hladoví jsme začali hledat oběd. První vyhlédnutá restaurace měla zavřeno, druhá otevírala až ve dvanáct. Skončili sme tedy v typickém obrázkovém podniku pro turisty a raději nečekali zázrak. Klasické italské detaily, jako je mistička s parmigianem na stole nebo rozpečená bruschetta před jídlem, sice úplně chyběly, ale zbytek byl naštěstí dobrý a náladu nám nakonec spravilo skvělé toskánské červené víno.
Šikmá věž a taneční kreace bezohledných turistů
Pak jsme konečně dorazili k té slavné šikmé věži. A jo – nekecají, je vážně brutálně nakřivo. Jenže to, co se děje kolem ní, je regulérní psychiatrie. Tisíce lidí kolem ní tancují, dělají bizarní pózy a úroveň bezohlednosti některých turistů vám okamžitě začne lézt na nervy.
Nastavíte si foťák, snažíte se o kompozici a v tu ránu vám do záběru bez ohlédnutí vpochoduje třicet lidí. Nebo se bezostyšně nalepí hned vedle vás, protože mají pocit, že stojíte na tom jediném nejlepším strategickém bodě a oni ten záběr nutně potřebují taky.
V tomhle musím složit obrovskou poklonu asijským národům – ty jsou neskutečně ohleduplné. Když vidí, že fotíte, klidně kvůli vám zastaví celou frontu a těch 30 vteřin vám bez řečí nechají. Takže děkujeme všem zúčastněným, že se nám ta ikonická póza nakonec aspoň trochu podařila. Nápadů jsme sice měli víc, ale v tomhle lidském mraveništi to prostě fyzicky nešlo.
Zajímavost o věži: Věž se začala naklánět hned po dostavbě třetího patra v roce 1178. Může za to extrémně mělké podloží (jen tři metry) a nestabilní směs písku a jílu. Stavitelé se tehdy pokusili náklon vyrovnat tím, že další patra stavěli na jedné straně vyšší, takže věž je ve skutečnosti nejen šikmá, ale i mírně prohnutá jako banán.
Cyklistické vydírání a Google Maps na kolenou
Po tomhle turistickém presu byl plán jasný: půjčit si kola a vypadnout někam mimo ten největší ruch. Podle našich původních informací se měla cena za kolo pohybovat kolem 10 až 15 eur. Jenže realita? Oficiální stránky a recenze totálně neaktualizované. Na místě na nás vybalili tvrdou turistickou přirážku – 25 eur za bike na den! Nechat stovku eur za čtyři lidi na pár hodin na kole? To se vám prostě nechce, to ty peníze radši projíte u skvělé večeře nebo se z nich poctivě opijete z toskánského vína. Upřímně, to už je investice s mnohem vyšší emocionální návratností.
Tohle byl prostě přepal, tak jsme kola odpískali.
Rozhodli jsme se, že do národního parku to po silnici bez kol nedáme (je to přes 20 km), a zvolili jsme alternativu – městskou pláž v přístavu, kam dojedeme MHD. A tady začal ten největší logistický chaos, zmatek a čisté peklo. Google Maps v té chvíli očividně fungovaly tak, že v nich někdo v centrále odpojil polovinu kabelů. Jízdní řády neplatily, mapy dělaly chyby. Podle navigace měla být první zastávka kilometr od nás.
Po pěti minutách chůze se aktualizovala a prý je hned za námi. Otočili jsme se, došli tam a zjistili, že zastávka je v rekonstrukci a náhradní spoje nikde vyznačené. Autobusy sice projížděly, ale žádné z čísel nejelo naším směrem.
Google mezitím zřejmě restartoval server přes mikrovlnku a poslal nás na zastávku vzdálenou 600 metrů. Z těch se v reálu stalo 1,2 kilometru a zastávka nikde. Po 1,4 km chůze jsme našli cosi mezi keři, co zastávku ani vzdáleně nepřipomínalo. Šli jsme tedy dál pěšky k řece, přešli most (dalších 0,8 km v nohách) a v tom šíleném vedru konečně našli označený bod mezi stromy.
Google zapojil třetí kabel, které běžely na prodlužce z roku 1998. Hlásil čekání 15 minut. Nakonec jsme tam v té největší ironii italské přesnosti na čas seděli minut čtyřicet. 🤌🏻 Autobus nakonec dorazil, my se do něj nasáčkovali s místními puberťáky a konečně odjeli směr přístav.
Dvě hodiny ráje a diskotéka v autobuse smrti
Pláž v přístavu nám naštěstí všechno vynahradila. Tyhle dvě hodiny z celého dne jsme si fakt užili na maximum – Aperol na pláži, šumění moře, koupání, lehký odpočinek a pocit, že ze mě ta slaná voda spláchla všechen ten celodenní stres. Jenže Itálie se rozhodla, že nás nenechá vydechnout. Abychom nepropásli zpáteční spoj, dorazili jsme na zastávku o půl hodiny dřív. První autobus kolem nás prosvištěl bez zastavení s drsným nápisem Completo (Plno).
V tu chvíli mi naskočil solidní nerv, protože nám večer jel z Pisy vlak zpátky do Florencie, který jsme museli stihnout. Zjišťoval jsem cenu taxíku a aplikace na mě vyplivla 70 až 100 eur za 15 minut jízdy. V tu chvíli jsem chytal už regulérní amok.
Další autobus naštěstí zastavil. Byli jsme teprve na druhé zastávce a zadní část vozu byla totálně narvaná omladinou s obřími repráky. Mlátili do skel, řvali, dělali si v MHD soukromou party bez ohledu na ostatní cestující a evidentně to sralo jenom nás čtyři. Modlili jsme se, ať z toho není nějaký průšvih, protože ti vytržníci měli na potvoru stejný cíl jako my – hlavní nádraží. Cesta to byla naprosto příšerná a celkový dojem z Pisy to v mých očích totálně zabilo.
Finální boss-fight: Železniční stávka!
Vylezli jsme naštěstí celí u nádraží a já nutně potřeboval kofeinovou resuscitaci. Koupili jsme si kávu a sendvič, sedli si a v tom David zahučel do telefonu to své táhlé existenciální
: „Hhhhhhhhhhh…“ Na můj trojitý důrazný dotaz, co se sakra děje, reagoval jen strohým: „Počkej… hhhhhhhhh… Italové stávkují na železnicích.“ 🤬
Cože?! Eva mě naštěstí zná, tak mě hned chytila za ruku s ledovým klidem: „Klid, to bude legrace.“ Překládám to vyděšené Denise, kterou okamžitě chytila stejná úzkost jako mě. Dojídám bleskově sendvič, beru telefon a dělám okamžitou krizovou analýzu a plány od A po D.
Naše původní lístky byly koupené na pozdější čas, protože jsme si naivně mysleli, jaká je Pisa nádherné město plné romantických uliček, kde budeme chtít dlouho zůstat. No, nechtěli jsme tam strávit už ani minutu.
Zavelel jsem: „Okamžitě pusťte jídlo a pití, jdeme na nejbližší vlak, musíme odjet dřívějším spojem, jinak zůstaneme viset na trati!“ Naštěstí měli všichni dojedeno i dopito, a jestli někdo potřeboval na záchod, v tomhle stresu ho to okamžitě přešlo.
Vbíháme do odjezdové haly, hledáme naši vlakovou společnost, ale na tabulích ani zmínka. Google už byl v té chvíli po kompletním restartu a do telefonu mi pípla zpráva, že celé Toskánsko kolabuje a vlaky nabírají šílená zpoždění.
David chtěl v panice běžet k automatu a koupit lístky na drahý rychlovlak. Zastavil jsem ho: „Nedělej to, tyhle lístky, co máme, platí na stejné trase, musíme prostě jen vlézt do čehokoliv, co jede směr Florencie.“ Jeden regionální vlak nám ujel před minutou, další měl jet za čtvrt hodiny.
Vybíháme na nástupiště a na tabuli blikne: zpoždění 40 minut. Vedle ale stál jiný vlak s úplně jiným číslem spoje a jiným časem, ale se stejnou cílovou stanicí. U něj zpoždění nesvítilo. Na nic jsme nečekali, naskočili dovnitř a jeli. Cestou jsem ještě panikařil jestli nás průvodčí nechá pokračovat na naše koupené lístky, ale měl jsem připravenou větu, že by měli být rádi, že se sami Evakuujeme.
Nakonec jsme do té Florencie úspěšně dojeli a v duchu jsme děkovali všem italským svatým, že jsme zpátky na základně celí, bez zranění, neoloupení a psychicky jakž takž stabilní. Pisa byla zážitek, na který vážně nezapomeneme, ale znovu už ji vidět fakt nemusíme.
💡 Praktické poznámky pro cestovatele
• Italské stávky (Sciopero): V Itálii jsou železniční a dopravní stávky poměrně časté. Vždy si před cestou zkontrolujte web Trenitalia nebo italské zprávy. Regionální vlaky mají ze zákona povinné garantované časové sloty (většinou 6:00–9:00 a 18:00–21:00), kdy jet musí, mimo tyto časy je to loterie.
• Cyklistické půjčovny: Nevěřte starým internetovým recenzím. U šikmé věže v Pise funguje tvrdý monopol a ceny jsou nastřelené. Pokud chcete jezdit na kole, zařiďte si to raději v sousední Lucce, která je pro cyklisty dělaná.
• Autobusy z pláže (Marina di Pisa): V letní sezóně a o víkendech bývají odpolední spoje z pláže zpět na nádraží totálně přetížené. Pokud řidič na tabuli vyvěsí „Completo“, nezastaví vám. Mějte vždy obří časovou rezervu, pokud navazujete na vlak.
Fun fact: Slovo „Pisa“ pochází z řečtiny a v překladu znamená „bažinatá země“. Což v podstatě dokonale vysvětluje jak stabilitu jejich slavné věže, tak úroveň jejich dnešních veřejných služeb a jízdních řádů. 😄
Tak co, zachovali byste v odjezdové hale chladnou hlavu a naskočili do náhodného vlaku, nebo byste v panice kupovali nové lístky jako David? Dejte nám vědět do komentářů!
#Pisa #SikmaVez #ItalskaStavka #Sciopero #DvaKluciNaCestach #MHDAdventure #LogistickePeklo #ZazitkyZItalie #CestovaniBezFiltru #SurvivalVItalii
