Klečící atlet, drak z rozbitých talířů a věčné lešení: Jak nás dostala žhavá Barcelona
Po prvním dnu stráveném v zajetí gotických hus, La Rambly a domů s lebkami místo balkónů, moje popálené kouty sice stále vysílaly nouzové signály, ale barcelonský vibe byl prostě silnější než strach z rakoviny kůže. Druhá polovina našeho katalánského maratonu nás totiž vytáhla z úzkých středověkých uliček a ukázala nám, jak vypadá naprosté megalomanství v podání olympijských vizionářů a jednoho geniálního architekta, který se rozhodl postavit chrám, co snad nikdy neskončí.
Nahodili jsme s Davidem sluneční brýle, já na obličej napatlal vrstvu krému, za kterou by se nestyděl ani profesionální klaun, a vyrazili jsme na zbytek barcelonských ikon.
Zelený Montjuïc, temná mučírna a klečící atlet z telefonu
Naším hlavním cílem byl obří kopec Montjuïc, který se rozprostírá na jižní straně města přímo nad barcelonským přístavem. Je až k nevíře, jak obrovskou oázu klidu a zeleně dokázali Španělé vybudovat hned vedle tak rušného velkoměsta. Na samotném vrcholu trůní Castillo de Montjuïc – stará vojenská pevnost z roku 1640. Tohle místo ale schovává hodně temnou stranu historie; ve 30. letech 20. století, během krvavé španělské občanské války, totiž sloužilo jako brutální věznice a mučírna. Když procházíte kolem těch chladných kamenných zdí, ten historický respekt Vás prostě chytne za krk.
Hned na západní straně kopce na Vás ale vybalí úplně jiná éra. Kompletní olympijský areál pro letní olympijské hry 1992, kterému dominuje Olympijský stadion pro 55 000 diváků.
Absolutní vizuální banger je zdejší telekomunikační věž Torre de Calatrava (nebo také Torre Telefónica). Tohle 136 metrů vysoké mistrovské dílo slavného architekta Santiaga Calatravy bylo postaveno čistě kvůli pokrytí televizního přenosu z her. Calatrava věž navrhl tak geniálně, že má tvar klečícího atleta, který nad hlavu zvedá olympijskou pochodeň. Má to neskutečné koule a ten futuristický design Vás nutí neustále mačkat spoušť foťáku.
Olympijská pláž a park postavený na útlaku
Po tom výšlapu na kopec jsme nutně potřebovali zchladit tělo. Zamířili jsme na Platja del Bogatell. Je to přes 700 metrů dlouhá pláž pokrytá jemnozrnným zlatavým pískem, která se řadí k těm vůbec nejoblíbenějším v Barceloně. Podobně jako přístav i Bogatell prošel na začátku 90. let masivní revitalizací právě kvůli olympiádě. Voda sice byla skvělá, ale já se raději držel ve stínu, protože moje kouty už dosahovaly provozní teploty jaderného reaktoru.
Následoval přesun do Parc de la Ciutadella. Tento 30hektarový park má skvělou minulost. Původně tu stála rozlehlá vojenská citadela, která měla kontrolovat město. Jenže místní obyvatelé ji tak hluboce nenáviděli jako symbol útlaku a královské moci, že ji na konci 19. století kompletně srovnali se zemí a udělali si tu nádherný městský park plný pomerančovníků a alejí.
Hlavní dominantou parku je obří kamenná fontána Cascada z roku 1881. Na jejím vrcholu se leskne zlatá socha Quadriga de l’Aurora. Tuhle fontánu spolunavrhl tehdy ještě mladý Antonio Gaudí, a i když na ní ještě nenajdete ty jeho typické šílené tvary, ta monumentálnost Vám vezme slova. Hned uprostřed parku navíc sídlí budova současného katalánského parlamentu, takže odpočíváte přímo pod okny vysoké politiky.
Vítězný oblouk bez Paříže a drak z rozbitého nádobí
Cestou z parku jsme minuli barcelonský Vítězný oblouk (Arc de Triomphe). Když se řekne tohle jméno, všichni automaticky vidí Paříž, jenže tenhle španělský krasavec z červených cihel se nenechá vůbec zahanbit. S výškou přes 27 metrů je jen o pouhé dva metry nižší než ten francouzský a sloužil jako hlavní vstupní brána pro Světovou výstavu v roce 1888.
A pak to přišlo – Park Güell. Pohádkový, psychedelický park, který v minulosti totálně uchvátil i surrealistického malíře Salvatora Dalího. Gaudí se tu vyřádil i v těch nejmenších detailech. Všude jsou barevné sochy, zídky, sloupy a chodby s typicky organickými tvary. Tady důrazně doporučujeme nákup lístků předem, může se Vám na 99% stát, že se prostě dovbnitř nedostanete. Počet návštěvníků je na den omezen. Doporučujeme nákup zde: Vstupenka do parku
Očekávání: Klidná, umělecká procházka zahradou.
Realita: Nekonečný boj o milimetr čtvereční na hlavním schodišti, abychom si vyfotili slavného mozaikového draka salamandra, který schody hlídá. 🦎🎨
Celý ten drak, stejně jako většina prvků v parku, je poskládaný z tisíců barevných keramických střepů a rozbitého skla (technika trencadís). Vypadá to naprosto úchvatně a David tam chvíli pobíhal s očima navrch hlavy a studoval, jak to ti tehdejší zedníci vůbec dokázali dát dohromady.
La Sagrada Família: Životní dílo pod stálým dozorem jeřábů
Úplné finále naší barcelonské expedice patřilo té největší dominantě města – chrámu smíření Svaté rodiny neboli La Sagrada Família.
Lidi, tohle je nejspíš ta nejvíc fascinující stavba na světě. Její budování začalo už v roce 1882 a trvá dodnes. Antoni Gaudí tomuto monumentálnímu chrámu zasvětil přes 40 let svého života a na konci tu žil jako poustevník přímo na staveništi. Když v roce 1926 nečekaně zemřel pod koly tramvaje, byla hotová sotva desetina jeho velkolepých plánů – pouze jedna z osmnácti plánovaných věží, krypta a východní průčelí.
Když stojíte pod těmi obřími věžemi, které vypadají jako roztavené voskové svíce nebo termitiště vyšperkované křesťanskou symbolikou, a nad hlavou se Vám točí moderní stavební jeřáby, je to naprosto surrealistický zážitek. Ten kontrast minulosti a nekončící přítomnosti je neskutečný. Sagrada Família má tak obrovské koule, že i přes ty neustálé davy a lešení kolem Vás prostě donutí zírat s otevřenou pusou.
Barcelona nás totálně vyždímala, spálila mě na uhel, provětrala Nám peněženky, ale dala Nám zážitky, ze kterých budeme žít ještě hodně dlouho. Katalánsko je prostě žhavá pecka plná umění, sportovní hrdosti a slunce, které kouše. Sbalte Panthenol, poctivé boty a vyrazte tuhle nádheru zažít na vlastní kůži!
💡 Praktické okénko „Víte, že…?“
Calatravova věž jako sluneční hodiny: Telekomunikační věž na Montjuïcu nefunguje jen jako vysílač a architektonické umění. Santiago Calatrava ji navrhl tak, aby její stín, který vrhá na sousední náměstí Evropy (Plaça d’Europa), sloužil jako obří funkční sluneční hodiny. Využívá k tomu samotné těleso orientované podle slunce.
Gaudí a recyklace odpadu v parku Güell: Technika mozaiky trencadís, kterou je Park Güell proslulý, byla ve své době převratným způsobem recyklace. Gaudí nechtěl utrácet za drahé nové dlaždice, takže posílal své dělníky do místních keramiček v Barceloně, kde sbírali vadné, rozbité a vyhozené kusy nádobí, šálků a talířů. Celý ten pohádkový park je tak v podstatě geniálně poskládaný ze středověkého stavebního odpadu.
