Řím má zvláštní schopnost. Ráno nás vytáhne z hotelu s fialovějícími palci v sandálech, v poledne nás nechá obědvat pod Koloseem a odpoledne nás donutí stát hodinu a půl frontu na obyčejnou dírku ve dveřích. A my mu to stejně odpustíme. Protože když se za tou dírkou objeví kopule svatého Petra, když kolem nás projde kardinál v červené čepičce a když se Koloseum najednou zjeví za rohem jako kamenný obr, pochopíme, že v Římě se i ty největší nesmysly mění v zážitky.

Dnešní den bude poznávací. Což v římském překladu znamená: hodně kroků, hodně slunce, hodně vody z pouličních pítek, trochu prosecca a několik okamžiků, kvůli kterým člověk zapomene, že ho bolí nohy.

Ranní metro a první kroky do rozpáleného Říma

Koloseum, rohatý Mojžíš a výhledy na Řím. Dnešní toulky Římem budou poznávací. Prsty na palcích už mi začínají fialovět a botasky raději vyměním za otevřené sandály. Jestli to bude dobrá volba, ukáže až večer. Dnes si trochu pomůžeme metrem a svezeme se čtyři stanice na hlavní vlakové nádraží Termini. Po první zkušenosti z příjezdu se trochu obáváme, že nás znovu čeká jízda tělo na tělo, bez možnosti vybrat si, ke komu se budeme tisknout. Z hotelu ale odcházíme v devět hodin dopoledne a dopravní špička už je pryč. Tentokrát je cesta o poznání příjemnější.

Požehnáni od kardinála

Hned po výstupu z metra jdeme směrem k bazilice Panny Marie Sněžné. Slunce o sobě začíná dávat vědět pichlavými doteky paprsků do naší kůže. Je čas se pořádně hydratovat. Odšpuntujeme dvě malé lahve prosecca, které stačíme dopít, než dojdeme před baziliku. Vystojíme krátkou frontu před bezpečnostní prohlídkou a vzápětí vstupujeme do baziliky. Je to výjimečná stavba s plochým, bohatě zdobeným kazetovým stropem. Celý je zlacený a říká se, že zlato pochází z Nového světa – z Ameriky. Přivezl ho Kryštof Kolumbus a hned ho použili na pozlacení stropu. V bazilice právě probíhá dopolední mše. Stojíme až na konci chrámové lodi u vchodu. I tak nás zdejší občané, kteří se podílejí na správě baziliky, tlačí ještě dále od středu. Mše skončila a kněží, kteří ji sloužili, budou kolem nás procházet do sakristie. O to větší bylo překvapení, když jsem spatřil rudou čepičku. Byl to sám kardinál římskokatolické církve v Itálii, který kolem nás prošel a požehnal nám. Říkám Zdendovi: „On má červenou čepičku, to je kardinál. Máme štěstí.“ Zdenda průvod točí na telefon. Požehnáni jsme ve zdraví přežili a po chvilce vycházíme z baziliky. Hned za dalším rohem kupujeme další lahvičky prosecca, abychom to oslavili.

Rohatý Mojžíš a Mona Lisa hlavou dolů

Cesta od baziliky vede z mírného kopce dolů. Zdenda zjišťuje zajímavosti o navštívené bazilice. Najdete je v jeho příspěvku. Míjíme zajímavý poutač, na kterém je Mona Lisa hlavou vzhůru. Vlasy nemá přikryté závojem, ale visí jí z hlavy dolů. Přijde mi to zábavné. Napijeme se z bublinkového nápoje a po malé zastávce, při které si Zdenda rovná klouzavé vložky v botách, pokračujeme dál. Hledáme cestu do kostela San Pietro in Vincoli, kde se nachází další skvost od Michelangela. Socha rohatého Mojžíše. Stoupáme po příkrých schodech a míjíme obyvatele z nějaké africké země, kteří tu slaví nějakou událost. Po krátké cestě uličkou přicházíme k nenápadnému kostelu a vstupujeme do jeho vnitřních prostor, kde muž se ženou hrají na kytaru a zpívají písničku s náboženskou tematikou. Dále už míříme najisto k největšímu hloučku turistů v pravé části kostela. Je tady. Mojžíš v nadživotní velikosti sedí na trůně a v podpaží drží kamenné desky s desaterem. Nepokradeš a tak dále, známe to všichni. Je zachycený v momentě, kdy právě sestoupil z hory Sinaj a jde svému národu sdělit pravidla, kterými se má řídit. Z toho, co v táboře viděl, mu možná narostly rohy a Michelangelo ho takto vytesal. Jestli vás zajímá, proč má Mojžíš rohy doopravdy, mrkněte na příspěvek od Zdendy, kde vše vysvětluje.

Zjevení Kolosea

A je to zážitek. Od kostela San Pietro in Vincoli sestupujeme směrem ke Koloseu, které zatím úspěšně s námi hraje na schovávanou. V hlavě už člověk čeká, že taková památka bude vidět aspoň tři ulice dopředu, ideálně s fanfárami a šipkou „tady je ten slavný obr“. Jenže nic. Jdeme, koukáme, potíme se — a najednou se za stěnou rohového domu zjeví přímo před námi.

Koloseum.

Bez varování. Bez předehry. Prostě tam stojí, jako by si řeklo: „Tak tady mě máte.“ Je to trochu jako potkat celebritu v teplákách u samoobslužné pokladny — víte, že ji znáte, ale mozek chvíli odmítá spolupracovat. Před námi se tyčí kamenný obr, aréna smrti, zábavy a věčné slávy. A my samozřejmě děláme to nejdůstojnější, co může moderní poutník udělat: okamžitě vytahujeme telefony.

První fotky pořizujeme z vyhlídky nad vstupem do jeho útrob. Dnes ho ještě nenavštívíme, na to si necháváme zítřek. Dnes si ho zatím jen očicháme zvenku, obkroužíme pohledem a budeme dělat, že jsme se z toho náhlého setkání úplně nerozložili.

Přímo v restauraci pod vyhlídkou chvilku čekáme, než se uvolní stůl. Trvá to asi deset minut, což je u Kolosea překvapivě méně bolestivé než gladiátorský souboj. Sedneme si a objednáme chlazené pivo. Je těsně před polednem a čas oběda. V tu chvíli přichází skutečný adrenalin dne: otevřít menu restaurace přímo u Kolosea.

Člověk čeká, že po prvním pohledu na ceny mu bude muset číšník podat nejen jídelní lístek, ale i defibrilátor. Bojíme se, aby nás netrefil šlak z cen hned po tom prvním z vedra. Jenže překvapivě se ceny drží na rozumné úrovni. Zdenda si objedná pizzu a já tlusté těstoviny. Obojí za 12 eur, což jsme přímo u Kolosea nečekali. V tu chvíli máme pocit, že nás Řím neokradl, ale jen symbolicky pohladil po peněžence.

Restaurace se jmenuje Oppio Caffe a při jídle obdivujeme obvodové zdi Kolosea. Skromný oběd s nádhernou vyhlídkou. Pizza, těstoviny, pivo a před námi monument, kde se kdysi rozhodovalo o životě a smrti. My zatím bojujeme jen s tím, aby nám z talíře neodletěl ubrousek a aby se nám ve vedru nerozpustila vůle pokračovat dál.

Po obědě projdeme kolem Kolosea a triumfálního Konstantinova oblouku. Koloseum si necháváme na zítřek. Dnes nám stačilo, že se nám zjevilo za rohem jako kamenná facka od dějin.

Cirkus Maximus bez vozatajů

Přicházíme na místo, na kterém vozatajové pobízeli koně ve svých trojspřežích v závodech, při kterých by se nám dnes tajil dech. Stejná řežba, která kdysi probíhala v Koloseu. Dnes ze slavného závodiště Circus Maximus zbyly jen ruiny a torzo zatáčky oválného stadionu. Potřebujeme hodně velkou představivost, abychom si místo trochu představili.

Obelisk, který tu kdysi stál ve středu závodiště, se nyní nachází na náměstí Piazza del Popolo. Strávíme tu malou chvilku. Slunce máme přímo nad hlavou a horký vzduch se nedá ani dýchat. Z arény stoupáme po schodech směrem k pomerančovým hájům s vyhlídkou na Řím.

Vyhlídka z pomerančového háje

Přímo nad Cirkem Maximem se nachází růžová zahrada Roseto di Roma Capitale, kterou projdeme a napojíme se na mírně svažitou ulici Via di Santa Sabina směrem k pomerančové zahradě Giardino degli Aranci. Zahrada se nachází za nenápadnou vysokou kamennou zdí. My se díváme skrz zamřížovaný vchod z hlavní ulice a hledáme, kudy se do zahrady vlastně vchází. Ujdeme ještě pár kroků k Basilica di Santa Sabina all’Aventino, kde se nachází vchod do pomerančové zahrady.

Je to malá oáza zeleně uprostřed rozpáleného města. Vysoké stromy tu vytvářejí příjemný stín a pod nimi rostou pomerančovníky. Největším lákadlem pro turisty je tu vyhlídka na Řím a Vatikán. Sedí tu i hodně mladých Italů, kteří mají na klíně notebook a vyřizují si pracovní záležitosti. Z vyhlídky je nerušený pohled na kopuli baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Zeď na vyhlídce není vysoká a turisté se na ní fotí. O nějaké ohleduplnosti nemůže být řeč. Kdo dřív přijde, ten se první fotí. To, že vám někdo stojí ve výhledu nebo vám stojí v záběru, nikoho nezajímá. Každý chce ulovit tu nejlepší fotku. Se Zdendou poodstoupíme stranou a uděláme si pěkné fotky i mimo tento neukázněný dav.

Děkuji Římu, že na každém rohu si můžeme dotočit čerstvou studenou vodu do našich lahví. Taková místa jsou i tady. Jedno před vchodem do zahrad a jedno přímo v jejím středu. Opouštíme malý útulný pomerančový háj a ulicí, kterou jsme přišli, pokračujeme dál k dalšímu cíli – klíčové dírce.

Řím klíčovou dírkou

Slunce už opravdu hodně pálí a my přicházíme na nenápadné místo s názvem Piazza dei Cavalieri di Malta. Na první pohled tu není nic, kvůli čemu by člověk padal do kolen. Jen zeď, dveře a jedna klíčová dírka. Jenže právě tahle dírka je celebrita. Dírka s výhledem přes tři státy. Území Maltézských rytířů, Itálii a Vatikán až na kopuli baziliky svatého Petra.

Podél zdi ve stínu stojí fronta turistů, která vypadá, jako by se nerozdával pohled na kopuli, ale poslední lístky na spasení. Poslušně se zařazujeme na konec. Během chvíle za námi přibývají další lidé a mě hned uklidní, že už nejsme poslední zoufalci, kteří se rozhodli věnovat část života dveřnímu otvoru.

Začínám odborně sledovat pohyb fronty. Matematicky mi vychází, že se každých deset minut posuneme asi o deset metrů. Z toho logicky usuzuji, že za třicet až čtyřicet minut máme hotovo. Matematika mi ale nikdy moc nešla, což se záhy potvrzuje. Nakonec tu stojíme hodinu a půl. Devadesát minut života výměnou za pět minut u dírky. Kdyby tohle někdo nabízel doma, zavolali bychom na něj odbornou pomoc. V Římě tomu říkáme turistický zážitek.

Během čekání pozorujeme příchozí, kteří se nevěřícně dívají na frontu a v duchu počítají, jestli by se nedalo nějak nenápadně proklouznout dopředu. Nedalo. Čekající dav už si své místo vybojoval, zakořenil u zdi a brání ho s tichou rozhodností římské legie. Nikdo nebude předbíhat naši dírku.

U dveří se mezitím střídají jednotlivci, páry i celé skupinky. Každý se snaží nacpat telefon k otvoru tak, aby zachytil slavný průhled zahradou na kopuli. Jedné skupině mladých děvčat to trvá opravdu dlouho. Když konečně odchází, fronta je odmění potleskem a smíchem. Děvčata vůbec nechápou kontext a raději mizí. My se tomu smějeme, ale zároveň v nás roste nervozita. Za chvíli budeme u dveří my. A publikum bude stejné.

Teprve když před námi zbývá poslední skupina, dojde nám zásadní věc: vůbec jsme si neřekli, jak vlastně tu fotku uděláme. Hodinu a půl jsme měli na přípravu technického řešení a místo toho jsme pouze stáli, potili se a bránili své místo v řadě. Profesionální přístup.

A je to tady. Stojíme u dveří. Zdenda se snaží nastavit svůj tříčočkový Samsung tak, aby mohl zmáčknout spoušť. Okamžitě narážíme na hlavní problém moderní doby: tři čočky na jednu dírku. Telefon je chytrý, dírka je hloupá, ale v tu chvíli vítězí dírka. Po několika pokusech to Zdenda vzdává a říká mi: „Teď to zkus ty.“

Já na tom se svým iPhonem se třemi čočkami nejsem o mnoho lépe. Snažím se trefit aspoň jedním objektivem do otvoru, zaostřit na kopuli v dálce a zároveň nepřekročit nepsaný časový limit, který nám fronta za zády měří pohledem přesněji než stopky. Trochu stres. Natáčím telefon všemi směry, mžourám jedním okem do dírky a druhým se snažím nevidět lidi za sebou.

Nakonec se mi pár dobrých fotek podaří ulovit. Při odchodu nám nikdo netleská, takže jsme se zřejmě vešli do přijatelného časového limitu. Bilance? Devadesát minut čekání, pět minut focení, tři státy v jedné dírce a pocit, že jsme právě absolvovali nejpomalejší adrenalinový zážitek v Římě. Přesto to stálo za to.

V neděli se nekouří

Všechny dnešní cíle z itineráře jsme navštívili, kromě jednoho. Ústa pravdy si necháme na zítra. I když jsme nevědomky kolem nich cestou od klíčové dírky prošli. To nám ale dojde až druhý den. Od pomerančového háje sestupujeme k řece Tibeře uličkou Clivo di Rocca Savella. Jsme rádi, že jsme ji nemuseli projít opačným směrem vzhůru, protože úhel stoupání je daleko příkřejší než od Cirku Maximu.

Čeká nás už jen procházka ulicemi Říma směrem k hotelu a obtížný úkol koupit v Římě cigarety v neděli večer. Všechny speciální prodejny s tabákovými výrobky, tzv. tabacchini, mají totiž v neděli zavřeno. Fungují pouze automaty na cigarety, jako poslední neporazitelná římská památka. Ty vyžadují vložení ID neboli ověření věku přes doklad totožnosti. Česká občanka byla poražena italskou technologií a cigarety jsme nedostali. Evidentně prožijeme zdravější večer bez cigaret, jen s lahví dobrého vína. Tedy poloviční hřích. Řím se svými svatostánky na nás už asi začíná působit.

Bylo to povedené rande s Římem

Když jsme večer mířili zpátky k hotelu, měli jsme za sebou kardinálské požehnání, Mojžíše s rohy, první setkání s Koloseem, vyprahlý Circus Maximus, pomerančový stín nad Římem a jednu velmi slavnou klíčovou dírku. Nohy protestovaly, telefony byly plné fotek a my jsme zjistili, že v neděli večer se v Římě možná snáz podíváte přes tři státy najednou, než seženete obyčejné cigarety.

Nakonec nám zbyla jen láhev vína, únava a pocit, že tenhle den se povedl přesně tak, jak se cestovatelské dny povedou nejlépe: trochu podle plánu, trochu úplně jinak a hodně nezapomenutelně. Ústa pravdy jsme sice odložili na zítra, ale Řím nám toho dneska řekl víc než dost.

Trasa našeho dnešního putování

Otázky a odpovědi