Půl roku nervů, víza na změnu pohlaví a had na asfaltu: Jak začala naše Austrálie
Dostat se do Austrálie? To není jen tak, že si sbalíte plavky, koupíte letenku a jdete. Pro nás to byl půlroční logistický maraton plný tabulek, dobrovolného očkování (článek zde), plánování itinerářů a solidní dávky stresu. A protože trpím brutální fobií z hadů, naordinoval jsem si půl roku dopředu docela drsnou, šikanózní vlastno-terapii. Každý den jsem odvahu sbíral u videí s těmi plazy, abych tam po příletu nepředvedl hysterickou scénu jako kráva před celým letištěm.
A aby toho stresu nebylo málo, dva měsíce před odletem jsem kvůli křečovým žilám regulérně zkolaboval a skončil v nemocnici. Místo balení krosny jsem tak na poslední chvíli běhal po doktorech a řešil ředění krve, abych ten šílený dálkový let s kompreskou na noze vůbec přežil a netrefila mě v oblacích mrtvice.
Zlatý hřeb ale přišel při vyřizování víz. David se obětavě rozhodl je vyřídit a začal vyplňovat všechny potřebné formuláře, jenže kvůli automatickému přepínání anglické klávesnice mi v systému prohodil den a měsíc narození. Výsledek? Oficiálně jsem se narodil úplně jindy. Zjistili jsme to naštěstí ještě nějaký čas před odletem, ale stejně nastala panika obřích rozměrů.
Náš vizový bizár:
1. Schválená víza se špatným datem narození byla na světě. Nejdřív čekáte jestli Vám to vůbec schválí, takže nervy. No a pak se na cestu připravujete kontrolujte zda máte všechno a bum. Chyba. Hledání změnového formuláře bylo nad lidský úkon. Kontakty na ambasády Sydney nebo Berlín. 🤦🏻♂️
Jediný formulář na změnu údajů, který na stránkách australské ambasády v Berlíně existoval, byl formulář určený pro ZMĚNU POHLAVÍ. 🤦♂️
2. Se zaťatými zuby a mírným potem na čele jsem to tam poslal s prosbou o opravu data narození.
3. Na druhé straně naštěstí seděla neuvěřitelně milá a ochotná paní z berlínské ambasády, která to bez řečí ručně přepsala a zachránila Nám celý trip! Děkuji z celého srdce.
Následoval náš úplně první let s luxusními Emirates. Skoro dva dny v luftu, jídlo jako v restauraci, obří letadlo a já někde uprostřed toho všeho se zředěnou krví a mozkem, který už začínal vyrábět vlastní scénáře.
Po nějakých devíti hodinách letu jsem se šel protáhnout pod schody do horní paluby. A tam vidím dva cestující, jak si rozložili koberečky a v klidu se modlí směrem k Mekce.
A teď si představte mě. Člověka z Evropy, který po devíti hodinách v letadle, únavě a směsi kávy s palubním vínem najednou přepnul do režimu „Hollywoodský thriller: Emirates Edition“.
Přiběhl jsem za Davidem a úplně vážně mu povídám:
„Tam se dva muslimové modlí. Co když mají bomby a my se do Austrálie ani nedostaneme?!“
David se na mě podíval způsobem, který jasně říkal, že jestli nás něco zabije, budu to pravděpodobně já svou vlastní představivostí.
Zbytek letu jsem pak ty dva pány nenápadně kontroloval. Seděli na svých místech, byli úplně v klidu a evidentně neměli v plánu nic jiného než doletět stejně jako my. Já jsem si ale v hlavě preventivně přehrával asi sedmnáct katastrofických scénářů.
Dneska se tomu směju, protože zpětně je to vlastně nádherná ukázka toho, jak člověk dokáže být po půlce života vystavený různým filmům, zprávám a stereotypům a během devíti hodin letu si z úplně normální situace vyrobit vlastní teroristický thriller. 😄
A pak jsme konečně přistáli v Brisbane.
A jaká byla první věc, kterou jsem po vystoupení z letiště uviděl?
Oficiální cedule u obrubníku:
„Pozor, v oblasti se mohou vyskytovat hadi.“
Moje okamžitá reakce?
„Ty vole, už tady na asfaltu?! Já tady umřu.“
Terapie z videí o Austrálii v tu vteřinu kompletně lehla popelem. 🐍😂
První australská noc a náš první domácí vetřelec
První noc se trochu podepsal jet lag hlavně na Davidovi. Já, jako člověk zvyklý na směnný provoz, jsem časový posun zvládal překvapivě v pohodě. Ale nenechal jsem ho v tom samotného. Když ve dvě ráno seděl na terase a nemohl spát, seděl jsem tam s ním. A to byla teprve jízda. V absolutním nočním tichu jsme poslouchali miliony úplně nových zvuků australské zvířecí říše. Cvrkání, pískání, šustění a zvuky, u kterých jsme vůbec netušili, jestli je vydává pták, hmyz, žába, nebo něco, co nás za chvíli přijde sežrat. Prostě Austrálie po půlnoci. 🦗🦎
Jenže jsem Davidovi celou dobu opakoval jednu zásadní věc: „Zatahuj tu síť, když necháváš otevřené dveře na terasu!“ Doma jsme na podobné vychytávky zvyklí asi stejně jako na verandu s klokany, takže David na síťované dveře opakovaně zapomínal.
A pak přišlo ráno.
David se před sprchou vracel z terasy do pokoje a společně s ním se dovnitř vydala i jedna místní obyvatelka. Jenže ne taková ta roztomilá beruška, kterou byste opatrně vynesli ven. Obří strašilka. Něco, co jsme v Česku ve volné přírodě nikdy neviděli a co mělo přibližně velikost menšího dálkového ovladače.
David ji zaregistroval až ve chvíli, kdy se za ním začala pohybovat a poskakovat. A protože australská fauna evidentně nezná pojem „respektuj osobní prostor“, vypukla okamžitá hysterie. David začal před strašilkou prchat, zakopl o vlastní nohu, poroučel se k zemi a jeho první reakce po dopadu byla naprosto instinktivní: sebral pantofel a tvora chladnokrevně zlikvidoval.
Já slyšel ránu, vběhl do pokoje a řvu:
„Co tady proboha děláš?!“
A přede mnou David, v ruce vražedná zbraň – obyčejný pantofel – a na zemi mrtvý obří… komár.
„Ty jsi to zabil?!“
„Jo!“
V tu chvíli jsem ještě ani nestihl zjistit, jestli je David v pořádku, a už jsem se smál jako idiot.
„No ty vole, doufám, že to mělo čip a výrobní číslo. Zítra jsme deportovaní za nelegální likvidaci australské fauny!“ 😂
Až potom jsme začali řešit, jestli je David celý. Byl. Strašilka ne.
A hlavně jsme si tím definitivně ověřili jednu věc: v Austrálii nemusíte jít do buše, abyste potkali místní divočinu. Stačí zapomenout zatáhnout síť.
Rodinný jackpot a piknikový start s bublinkami
Po přistání jsme se nezdržovali a okamžitě zamířili na Sunshine Coast, kde nás čekala naše největší výhra v loterii. Žije tu totiž Davidova ségra Adéla se svým přítelem Shaunem. Ájo, Shaune – ještě jednou Vám oběma obrovské díky za azyl, pohostinnost a za to, že jste nám ukázali, jak se u protinožců reálně žije bez turistických pozlátek! Bez Vás by tenhle trip byl poloviční.
A jak jsme ten australský život odpálili? Žádný nudný odpočinek na hotelu. Okamžitě jsme vyrazili na piknik přímo na Caloundra Beach. Sedět v písku, koukat na obří Pacifik, poslouchat řev vln a sledovat barvy západu slunce s ledově vychlazeným Proseccem v ruce, to byla čistá extáze. Když už jsme na druhé straně světa, tak se vším všudy!
Orlí duel u Hell’s Gate a sluncem pečení frajeři
Naše první průzkumné kroky po Sunshine Coast vedly na Noosa Heads k Hell’s Gate. Tady jsme lemování na pláži povýšili na čisté umění. Slunce nás peklo jako tousty v topinkovači a písek nám lezl úplně všude. Ušli jsme 15 tisíc kroků a vystoupali 18 podlaží, což naše nohy večer patřičně komentovaly. Sledovali jsme místní Australany v jejich cool dodávkách a říkali si, jestli v těch pojízdných hotelech a plážových kancelářích reálně bydlí, nebo prostě jen zapomněli odjet domů. Vypadali tam zkrátka víc doma než já doma na gauči.
A pak přišel první pořádný adrenalin. Poslal jsem do vzduchu dron, abych zachytil ty božské výhledy na skály a moře. Jenže během letu můj dron zmerčil obří místní orel, který nás evidentně považoval za drzou konkurenci ve svém revíru.
Vzdušný souboj u Pekelné brány:
1. Orel nasadil ostrý kurz a začal drsný nálet na dron.
2. V tu vteřinu ze mě byl místo klidného fotografa pilot stíhačky Top Gun.
3. Srdce jsem měl až v krku a viděl dron padat do oceánu, ale nakonec jsem to manuálně urval. Žádný crash se nekonal a zbyla nám historka na celý život! 🦅🚁
První dny v Queenslandu Nám ukázaly svou krásnou i drsnou tvář. Jenže to nejlepší ze zvířecí říše, setkání s krokodýly, pláže Whitsundays, odskok na Bali i následné tropické Vánoce v mrakodrapu na Gold Coast nás teprve čekaly!
💡 Praktické okénko „Víte, že…?“
Proč je v Brisbane u letiště cedule s hady? Brisbane leží v subtropickém pásmu a je obklopeno mokřady a buší. Nejčastějším hadem, kterého můžete potkat i v blízkosti asfaltových ploch a parkovišť, je Krajta kobercová (Morelia spilota). I když může dorůst délky přes 3 metry a způsobit šok, pro člověka není jedovatá a je v Austrálii přísně chráněná, protože přirozeně reguluje populaci hlodavců.
Přísná australská karanténa (Biosecurity): Austrálie má jedny z nejpřísnějších karanténních zákonů na světě kvůli ochraně svého unikátního ekosystému. Pokud do země dovážíte jakékoliv jídlo, dřevěné suvenýry nebo máte špinavé outdoorové boty od bláta, musíte to bezpodmínečně přiznat v příletové kartě. Za zapomenuté jablko z letadla hrozí na místě pokuta v řádu tisíců dolarů.
