Dnes se dotkneme nebe. Římské slunce nabírá na síle hned brzy z rána a my vyrážíme za místy, kde se dotýká pozemská velkolepost duchovního nebe. Čeká nás den mezi Andělským hradem, Vatikánskými muzei, Sixtinskou kaplí a Bazilikou svatého Petra — den plný davů, mramoru, zlata, úžasu, únavy i drobných humorných okamžiků. Z obyčejné procházky se postupně stane cesta za uměním, vírou a dojmy, které večer doznívají na Piazza del Popolo u prosecca a růží.
Andělský hrad
Opět jdeme pěšky. Přejdeme most Ponte Regina Margherita přes řeku Tiberu a šikmou ulicí Via Federico Cesi dojdeme k majestátnímu paláci Nejvyššího soudu na náměstí Piazza Cavour. Je obrovský a obložený bílým mramorem. Stavba měla demonstrovat sílu a prestiž Říma jako nového hlavního města sjednocené Itálie. Slavnostně byl otevřen v roce 1911 a stavěl se 22 let. Přejdeme náměstí Cavour a už z dálky zahlédneme zdi Andělského hradu. Velkolepá pevnost na kruhovém půdorysu se zde tyčí na skále a zdaleka dává vědět, k čemu kdysi sloužila. Jako útočiště papežů, kdyby došlo k problému. Uděláme jen pár fotek zvenčí a od Andělského mostu, který přes řeku Tiberu vede přímo k němu z centra města.
Za rohem je fronta
Už z tohoto místa na nás vykoukne Bazilika svatého Petra. Tu zatím jen pozorujeme z dálky. Naším cílem jsou Vatikánská muzea. Slunce je opět o něco výše a nabírá na síle. Cestou míjíme pouliční prodavače mini větráků do ruky a chlazené vody. Jejich koncentrace se zvyšuje a my víme, že jdeme správným směrem. U poslední odbočky doleva nás průvodce informuje, že pokud máme předem koupené lístky, nemusíme stát frontu, která tu končí. Speciálním odděleným koridorem míjíme čekající turisty. Jdeme několik set metrů vzhůru ke vchodu do muzea a já jsem opravdu rád, že se tu nemusíme krčit ve stínu zdi a čekat. Vyhráno však ještě nemáme. Máme vstup rezervovaný na 11. hodinu a přicházíme o 30 minut dříve. Jsme vykázáni z fronty, která se vine ke vchodu. Pustí nás přesně na čas a my musíme čekat. Stoupneme si do stínu ke zdi hned vedle stanu pod dohledem italské policie. Do fronty se zařadíme v 10:45. Had vytvořený lidskými těly se začíná nebezpečně prodlužovat.
Vstup do podzemí muzea
Vstupenky jsou na jméno a musíme se prokázat dokladem. Já mám občanku a Zdenda? Doklad nemá. Jen digitální verzi v mobilu. Aplikace se mu odhlásila a vyžaduje heslo. I tak byl naštěstí vpuštěn. Zařadíme se do další fronty, která pomalu postupuje směrem k otvoru ve vysoké zdi. Jsme uvnitř za bezpečnostní kontrolou a hledáme směr dále do útrob muzea. Eskalátorem vyjedeme do vyšších pater. Ještě stoupáme vzhůru k nebesům. Ocitneme se na nádvoří Vatikánského muzea a přemýšlíme, kam dál. Je tu tolik ukazatelů a směrovek, že to tu vypadá jako na dětském dopravním hřišti. Po konzultaci s AI vcházíme do Pinacoteky. Za dveřmi nás vítají sádrové repliky Michelangela. Dále jsou už jen obrazy z oltářů a torza kamenných výzdob. Rychle opouštíme sál a vydáme se na opačnou stranu chodby. Tudy pluje i hlavní dav turistů.
Cíl je ještě vzdálen
Prohlídková trasa je poskládaná tak, abyste muzeum museli projít celé. Každý by hned zamířil do Sixtinské kaple a minul ostatní vystavená díla. Poctivě procházíme všemi expozicemi a zaujme nás jen pár soch a nádvoří ve tvaru oktagonu Cortile Ottagono. Mužství na sochách jsou odsekaná. Až na jednu výjimku. Jedna socha skrývá pod pláštěm ztopořený penis. Zřejmě se jedná o ukazatel směru, kterým se máme vydat dál. Při pochodu chodbami nás ještě mile překvapí výhled z okna do nádvoří Cortile della Pigna, kde je umístěna velká měděná koule, která nám připomíná globus. Dále už jen plujeme s davem, který několik set metrů dlouhou chodbou míří k největšímu lákadlu. Cestou projdeme sálem nástěnných map a několika krásně zdobenými sály. Ruce jen těžko zvedám, abych tu krásu zachytil. Tolik lidí se tu mačká a pomalu postupuje vpřed. Každý ji chce vidět.
Sixtinská kaple
Mačkáme se na úzkých schodech do Sixtinské kaple. Průvodci zde řídí dav hned u vchodu a pokynem rukou nám dávají najevo, že máme postupovat vpřed. Navedou nás do středu kaple. To je to místo, kde zvedneme hlavu ke stropu. Jsme tu a kocháme se talentem Michelangela Buonarrotiho, který zde vymaloval strop. Vidíme i obraz ve středu fresky. Adama, kterému vdechuje život Bůh. Jejich prsty se skoro dotýkají. Nejznámější výjev na světě a my stojíme pod ním. Nesmí se zde fotit a každý to kupodivu dodržuje. Zdenda čte historická fakta a zajímavosti k výmalbě kaple. To se mi líbí. Vždy se zajímá o místo, kde jsme, co vidíme, čím je místo zajímavé nebo výjimečné. A to na něm obdivuji. Neprojde jako běžný turista, zajímá se o něj a chce vědět víc. Stojíme tu v úžasu asi 15 minut a mě napadne hříšná myšlenka, že z kapsy vytáhnu mobil a zmáčknu spoušť. Neudělám to a respektuji pravidla. Odcházíme o něco chytřejší a omámeni překrásným dílem, které se zachovalo do současnosti a my ho mohli spatřit na vlastní oči. No nic, další lidé přicházejí a my odcházíme.
Nasytili jsme zvídavost
Znovu procházíme nekonečně dlouhými chodbami, aby nás muzeum vyplivlo dvojitým točitým schodištěm ze svých útrob. Strávili jsme zde 3 hodiny. Máme žízeň i hlad. V jedné z uliček vedoucí k Vatikánu se zastavíme na focacciu a pivo podávané v namražených půllitrech. Chvilku si v tom vedru odpočineme a nabíráme další síly pro návštěvu Baziliky svatého Petra. Slunce do nás pere v plné síle. Před vstupem do baziliky nás čeká další bezpečnostní prohlídka. Fronta tu není dlouhá, strávíme v ní asi 20 minut.
Bazilika svatého Petra
Na jejím prahu zakopnu o práh. Vstup do velkolepého prostoru se mi opravdu povedl a nezůstal bez povšimnutí Zdendy. Obrovský otevřený prostor, který se vymyká všem sakrálním stavbám, které jsem dosud navštívil. Vysoké stropy a tuny mramoru, kam oko dohlédne. Lesklé zlato a bělost mramoru mě přivádí v úžas. Přesně toho chtěli stavitelé dosáhnout. K místu si přečtěte i příspěvek od Zdendy Toulky Vatikánem, ve kterém se dozvíte další podrobnosti. Naší první zastávkou je Michelangelova Pieta. Je umístěna za sklem a tísní se u ní dav turistů. Ulovíme fotky a postupujeme do středu baziliky. Připadám si tu hrozně malý. Jako by mě někdo zmenšil. Vnímám oltář ve středu, který se tyčí nad údajným hrobem svatého Petra. Zdenda čte nahlas informace k bazilice, proč je tu symbol klíčů, z čeho je vyroben oltář v podobě baldachýnu, a další zajímavé informace, které nám pomáhají pochopit význam a určení této stavby. Je to nejlepší průvodce tímto místem. Sám je prý velvyslancem pekla. Proto vstupujeme i do podzemních prostor pod bazilikou a projdeme si krátký okruh. Velkolepost, bohatství, velikášství a zbožnost. Tohle všechno ze sebe místo vyzařuje a rozhodně stojí za návštěvu. Pokud jste věřící, uhrane vás. Nás nadchla architektura a umělecká výzdoba. Opouštíme baziliku a Zdenda fotí známý symbol dvou klíčů na podlaze u východu. Klíčů od nebeských bran. My si uzamykáme vzpomínky na toto místo.
Víra ve 100 % len za uspokojivou cenu
Máme za sebou další silný zážitek a míříme k Andělskému hradu, kde přecházíme Tiberu po Andělském mostě. Uličkami se proplétáme až k obchodům značky Zara. Zde se jedná o jiné chrámy k uspokojení jiných potřeb. Já na sebe nastříkám asi 10 voňavek a Zdenda jen 5. Sháníme i výrobky ze 100 % lnu, které jsou v horku doslova požehnáním. Jenže zdejší ceny nás od nákupu odradí. Začíná se stmívat a zachrání nás jiný obchodní řetězec s oblečením. „Když si koupíš kraťasy, já si koupím košili,“ pronese v obchoďáku Zdenda. Protože mám na rozhodnutí a výběr jen posledních 15 minut, než obchod zavře, beru do ruky béžové kraťasy a Zdenda košili a namíříme k pokladně. „S tebou budu nakupovat jen před zavírací dobou,“ dodá při odchodu. „Pak ti to tak dlouho netrvá,“ je poslední jeho dovětek. No, prostě mě už zná.
Prosecco a růže
Den zakončíme na náměstí Piazza del Popolo. Na schodech fontány popíjíme prosecco a necháváme doznívat dojmy z dnešních navštívených míst. Já sleduji prodavače vystřelovacích motýlů a rudých růží. Ti první si vybírají děti, ti druzí dávají růže do rukou žen a druhou natahují pro peníze jejich partnerů. Taková vynucená romantika. My jsme dnes zažili Řím jako duchovní centrum západní civilizace. Jako růži, která je rudá jako krev, je krásná, ale může vás píchnout.
Dotkli jsme se nebe
Sedíme na schodech, kolem nás proudí večerní Řím a já si uvědomuji, že tenhle den ve mně zůstane právě svou zvláštní směsí krásy a únavy. Možná si z něj nejvíc neodnesu jen zlato baziliky, strop Sixtinské kaple nebo nekonečné chodby muzeí, ale ten obyčejný okamžik, kdy vedle mě sedí Zdenda, v ruce držíme prosecco v kelímku a bez velkých slov necháváme celý den pomalu dosednout. Viděli jsme místa, která měla člověka ohromit, povznést a možná i trochu pokořit — a přesně to se jim povedlo. Vatikán nebyl jen zastávkou v itineráři, ale celým světem za zdí, kde se víra, moc, umění a lidská touha po věčnosti potkávají v jednom oslnivém prostoru. A my z něj odcházíme zpátky do obyčejného římského večera, s bublinkami v kelímku a s tichým pocitem, že jsme se dnes na okamžik skutečně dotkli nebe.
Naše trasa
Otázky a odpovědi
